Kronika 1866
P. Antonín Janoušek
Osudný rok 1866
Tento a předešlý rok od 26. července 1865 až do 31. července 1866 sem byl sám bez pana kooperátora, v kterýmžto čase sem v ouplné míře zakusil též zdejší duchovní správy, zvláště za času poutnického. Než při stálém zaměstnání mě mizel čas po čase až k osudnému 13. červenci, výročnímu totiž dni mojího přestěhování na faru Sukdolskou. Toho dne totiž sme po hrozné porážce rakouského vojska u Sadové v Čechách byli oučastny i v Jednově Prušácké návštěvy. Viz celý průběh tejto pro mě nad míru osudové události.
Toho samého dne v pátek odpoledne sem zaopatřoval dva nemocné v Hrochově. Jdouce tam lesem potkávali jsme uprchající chasníky, kteří pravili, že již jsou Prusové v Hrochově. Nechtěl jsem tomu z počátku víru přiložiti, avšak vyjda z lesa spatřil sem, kterak jeden pruský hulán ze jedním chasníkem do blízkého lesa se uháněl, ač sem ještě nevěděl co to má znamenati. Jel jsem tedy dále a zaopatřiv jednoho i druhého nemocného uzřel sem u posledního domu vojína vodu ze studny pro koňa do putinky sobě vážiti. Jelikož sem posud žádného Prusa neviděl osobně, nevěděl jsem, je-li to Prus aneb Sas, poněvadž se roztrušovalo, že Sasi s naším poraženým vojskem táhnou k Olomouci. Nyní jsem chtěl opět domů, poněvadž se ale pravilo, že Prusové schytají všechny mladé a na vojnu se hodící lidi, prosil mě forman a jeho žena, kdybych ho od formanky osvobodil a pěšky domů kráčel, dílem proto, aby nepozbyl na cestě koně, dílem aby mohl do lesa prchnouti. I pozvolil sem k tomu a šel s ministrantem domů. Jdouce po vesnici Hrochovské, již se po celé obci rozlézali jako švábové Prušáci na rekvisice. Lid se vůkol mě hrnul, stavíce mě tu otázku: V. p., jsou to Prušáci anebo Sasi - já však odpověděl: „Moji milí, to vám nemohu říci, anť sem posud ani Prusa ani Sasíka osobně neviděl.“ Lid počal rukama lomiti a hlasitě bědovati, zvlášť když uzřel ono násilí, s kterým se hned nato hnal hovězí dobytek jejich z domu do ležení (na skalce nad Hrochovem k Seči) se nacházejícím.
Přijdouce domů vypravovali mě hned moji domácí, že již je tu tlupa pruských jezdců, a sice v hospodě u Dostála, ubytovaná, který mají na čakách mrtvé hlavy. Jsouť prý velmi vlídní a přívětiví k lidem a uspokojili prý se vším, co jim lidé donášeli, i my sme jim dodali látku, mléko i podmáslí, což jim velmi přišlo vhod. Takové prý křiky a lomy s Prušáky a hle, jak to dobře vypadlo. Sotva jsem byl asi čtvrť hodiny doma, tu přišli dva husaři na faru a žádali, abych jim prodal dva mázy vína a dvě neb tři porce sena. Seno jsem jim dal zdarma, když však se zdráhali víno zdarma vzíti, čítal jsem za něj páru krejcarů, což mi rakouskými penězi v hotovosti zaplatili.
Sotva ale tito dva odešli, viděli jsme celé hejno pěších vojínů jako kominíci vypadajících do vsi se ubírati a ihned po domech a do sklepů se rozlézati. "No, no, tito nemají nic dobrého na úmyslu!" zvolal jistý Zatloukal (vulgo Karmazin dietus) stoje před farou a dívaje se na tyto vetřelce. A skutečně bylo tomu tak.
Mezi tlupou tou dojel na koni důstojník, jeda před bránu chrámovou divoce na vše strany se ohlížel, pak sestoupil s koně a přímo na faru s tou hromovou otázkou: "Kde je seno, oves, chléb atd. pro vojsko?" Načež já odpověděl: „Pane, já nejsem představený tejto obce, ten jest tuhle nad farou, hospodský." „To mě všechno jedno, jak nebude v půl hodině všechno pohromadě, budu rekvírovat se šavlí v rukou." To jsem ovšem nevěděl, že již dříve přišel rozkaz, co všechno obec Jednovská má připraviti. My sme skládali již dříve peníze na oves, seno a chléb, mě se to ale neřeklo pro které vojsko. Než hroznou nedbalostí tehdejšího radního Františka Dostála, hostinského, se stalo, že sebrané peníze kdesi ležely, a pročež dokonce nic pro vojsko pruské ani v Jednově, ani v ostatních obcích nebylo přichystáno. Z tej příčiny sem byl já jako nejzámožnější v držovicích. Moje fara hned na to se stala předmětem hrozného drancování, ano sotva to od jistého farníka Prusům bylo vyzrazeno, že mám tři krávy v stáji (mělť jsem jen dvě, třetí ponechav před 14 dny bratru faráři Sukdolskému), nestačili naši domácí dosti rychle vrata od dvoru otvírat, neboť je usilovali pruští koltami roztlouci. Bylť to hrůzoděsný pohled na farský dvůr. Bylť on posetý pruským vojskem. Důstojník onen pospíchal pln vzteklosti na mlátivku, hledaje tam seno - nenalezl sice ničeho, kázal vojínům, aby tu sebrali slepičí vejce a pak zaklnul hromovým hlasem, a vrata v hrozném vzteku uzavřel. Díky však svrchovanému Bohu, že tento zuřivý důstojník z roztroušeného sena dveří na půdu vedoucími nepoznal, že tam uložená zásoba sena a slámy - byl bych pro tento rok po žních. Veškeré picování pro dobytek by bylo bývalo do ležení odvezeno.
Nato do chléva pruský vojenský řezník předstoupil a zkoušeje obě krávy, vyvolil sobě právě tu nejkrásnější, která toho roku byla jalová, pravíce, že tato nejvíce má loja. I vyvedli ubohou třesoucí se kravičku ze chléva a surově odstrkovali děvečku, když tato prosebně jim tu druhou, která na pohled krmnější vypadala, obětovala. Na to byla kráva tato zvolená do hospody odvedena, ku stromu přivázána, kdež do noci hladem bučela. Dokončila v ležení nad Hrochovem.
Po drancování na mlatě ve chlévě, šlo se do kuchyně a do špižírny a to všude s bodáky nasazenými. Na kotle nalezli Prušáci čerstvé utlučené máslo. Důstojník byl ten první, kterýž radostí vzkřiknuv, hned rukama do něj chňapnul a plnými ústy máslo požíval, to činili za ním ostatní vojínové, až z másla nic nezbylo leč prázdná mísa. Po všem tom šlo se do sklepa. Zde bylo roztočené víno v plůcárech, a na kantniřech celé vědro vína. Všechno se sebralo, na připravený vůz ukládalo. Mezi vojáky byli někteří Poláci z Poznaně. Tito měli přece lidské srdce, neboť někteří zastupovali ve sklepě to vědro celé na kantnirách, aby je drzý onen důstojník nespatřil, než on je s klením odstrčil, a vědro to naložit na vůz dal. Též i dva mišky zemčat nechal na vůz naložiti. Dle podrobnosti mě sebrali Prušáci následující věci:
Jednu krávu v ceně 70 zl.
Dvě vědra vína a o dvě jsem přišel při uschovávání, 80 zl.
Sedm pecnů chleba, 4 zl. 20 kr.
Pět kop tvarůžků, 6 zl.
Půl pecna švýcarského sýru, 2 zl.
Dva mišky zemčat, 3 zl 40 kr. i s měchami
Čtyři libry másla a 35 kr., 1 zl 57 kr.
Devět liber špeku s huzenímy jazyky, 5 zl.
Jednu páru bot, 9 zl. (tyto sobě vyžádal jeden Polák pravíce, že po dobrém, - bylť však za to vděčným, neboť když druzí se hrnuli do světnice v tom samém úmyslu, odbyl je s tím, že již žádné nemám, s kterouž odpovědí se uspokojili)
Za tuto ztrátu v ceně 183 zl. 67 kr. rak. cis. jsem dostal od štátu náhradu 93 zl r. c. Jak slušně se chovali Prušáci, t.j. pruští Poláci, budiž zaznamenáno, že na mojí a mojich domácích žalkování, aby mě přece některý plucárek vína ku mši svaté ponechali, sami několik plucárků ve sklepě, aby důstojník neviděl, uschovali, a jeden děvečce na cestě ještě tři do rukou vložil, aby je honem někam uschovala, než pro dva z nich přišli Prušáci o 11 hodinách v noci, tvrdíce, že právě dojel k zdejšímu povětrňáku jistý hrabě, a že žádá víno, když jsem tvrdil, že již žádné nemám, pravili, abych vzal ty plucárky v kotle uschované.
To nejhorší při tejto prušácké invazi čili přepadu bylo to, že ta nejzpustlejší chátra z obci Jednovské zastávala u Prušáků úlohu vyzvědačskou, chodíce po vesnici celý den a celou noc, takže nebyl člověk něco sto před Prušáky uschovati, až teprve pan revírník Josef Meilzel některým zahrozil, že postřelí jako psi, byl tomuto vyzvědačství konec učiněn. Tak jsem pro tu jedinou příčinu přišel o dvě vědra starého Polešovského vína, jež jsem zakoupil po 25 zl. vědro po zemřelém panu děkanu Dubánském. Jelikož onen surový důstojník přísně domácím nařizoval, aby nepropouštěli slepice a husy z chlévků, že pro ně pošle, a jelikož se vyjádřil, až se vrátí ze vsi, že bude i druhé oddělení sklepů prohledávat, ulekli sme se toho, poněvadž tam pod zemčaty ukrytá byla dvouvěderká vína nařknutého - pospíchali sme tuto, než se důstojník navrátí, jinam ukrýti, nemoha pro ustavičné loudání se Prušáků a špehounů, vyvalili jsme ji honem ze sklepa, a zahrnuli na několik hodin do suchého stlaní na hnojišti. Poněvadž ale ku dalšímu uschování bylo po celý den až do noci na svoje vysvobození čekati. Nádoba však byla velmi chatrná, sem a tam smolou zalepená, též i obroučky slabé a od rezu nahlodány, protož když sme v noci přišli, abychom dvoudědérku s vínem vyzdvihli, byla jedna obruč puklá a víno, až na čtyři mázy, v hnojišti vytečené. Bylť jsem nad tím velice truchlivý, než sem se tou myšlenkou upokojil, že sem nemusel na to patřiti, kdyby se toto vzácné víno pro prušácké žaloudky na vůz bylo kladlo. Tak ale zourodnilo toto vinečko, jsouce vyvezeno s dopravou na pole, farskou půdu, a oné 4 mázy byly v čas stonání mého spasitelným pro mě lékem na hlavičku.
Po tomto prušáckém drancování bylo moje štěstí, že hospodský František Dostál měl u Josefa Kühra v Sukdole půl vědra vína, které sem od něho ku chrámové potřebě koupil, anť po dlouhý čas kvůli průtahům pruským nebylo možná nikam z domu na cesty se odvážiti. Pomoci jaké mě nedošlo ani od mojich přátelův a příbuzných, ani od farníkův žádné, jen jeden občan, Josef Valenta ze Sukdola, mně skrze syna svého nabídnul, že hotov jest mně jednu neb druhou měřicu rži, kdybych toho potřeboval, darovati, též i pan revírník z Lipové Josef Šehmuk mě nabídnul na jedno pečení chleba režné mouky, jsouce ale v tomto ohledu zaopatřený poděkoval jsem oboum srdečně. Než Martin Švec (vulgo Kubík) ze Seče mně poslal až do fary jednu měřicu žita a jednu měřicu rži, což sem s pohnutým srdcem přijal, nechtíce štědrého dárce uraziti.
Smutný následek tejto prušácké invaze byla v Hané a i v okolních farnostech panující a sice strašlivě řádící nemoc tak zvaná cholera. Než divná věc! V celé naší rozsáhlé farnosti umřelo na tuto nemoc asi pět osob, a tito nemoc tu donesli z ciziny, k.p. z Brna, z Prostějova, ze Ptení, ze Zdetína a.t.d. V Sukdole, v Klárkách, v Labuticích a v Hrochově neonemocněl a neumřel na tuto nemoc žádný a přec přes tyto obce putovali poutníci ustavičně z takových farností, kdež tato strašná nemoc nad nimi ukrutně řádila. Naši farníci nechtěli pro strach před nakažením těmto poutníků popřáti přístřeší, a i se ozývali sem a tam hlasy, abych toto putování cizích farníků po ten čas zapověděl, což sem však neučinil, spoléhaje se na výrok Písma svatého: "Nisi Dominus custodierit civitatem, frustra vigilat qui custodit eam", a proto sme bez strachu slyšeli sv. zpověď těchto všemi léky zavánějících poutníků a nebeský Pán nás zachoval při životu a zdraví.
15-tého července 1866
Na tento den (na něž připadla neděle) byly u nás velmi jednoduché služby Boží. Právě jsem se chystal ku hlásání slova Božího na kazatelnici, když u Olomouce započala hrozná dělostřelba. Veškeren lid byl tím poděšen a i velmi skrovný počet farníků se dostavil do chrámu, proto se po přečtení svatého evangelium místo zpívané mše sv. sloužila jen tichá mše svatá. Právě v tejto hrozné době slavil zdejší vel. pán kooperátor Josef Sedláček v Dubanech své prvotiny kněžské. Byloť tam v chrámě jen několik osob krom asistence a krom varhaníka přítomno, an se Dubanští farníci téměř všichni pro strach kam který rozutekli. Smutné to zajisté prvotiny kněžské!
31. července 1866
Na tento den se dostavil v. p. pater Josef Sedláček za kaplana do Sukdola a tak se počali po dosti dlouhé přestávce opět pořádně konat služby Boží.
Do chrámu Páně sjednané věci počínaje od roku 1865
Jeden pohřební kříž na máry v Litovli v ceně 12 zl.
Jeden menší kříž dtto dtto v ceně 6 zl.
Malý křížek pro děti dtto opraven 1 zl 50 kr.
Kotlík na svěcenou vodu (asper ges) 7 zl. 20 kr.
Solnička ku křestní soli 2 zl.
Hrubé máry pro dospělé 9 zl. 90 kr.
Zelené máry pro mládež 5 zl. 60 kr.
Márky zelené na kříž při líbání na Velký pátek 3 zl. 40 kr.
Všechny korouhve kostelní byly darovány --
Starý axamitový pokrov s novým prostředkem aborty opatřen 11 zl.
Postní obraz „Kristus na hoře Olivetské“, dar od mého † bratra, s přídavkem ode mě, malován od p. profesora Františka Bširskýho v Olomouci v ceně 110 zl.50 kr.
Modré plátno pod tento obraz 30 loktů 13 zl.
Okenice v sakristii ze železnými zátvory 9 zl.
>>>
Přejít na další kapitolu kroniky:
Kronika 1868, 1869, 1870
Tento a předešlý rok od 26. července 1865 až do 31. července 1866 sem byl sám bez pana kooperátora, v kterýmžto čase sem v ouplné míře zakusil též zdejší duchovní správy, zvláště za času poutnického. Než při stálém zaměstnání mě mizel čas po čase až k osudnému 13. červenci, výročnímu totiž dni mojího přestěhování na faru Sukdolskou. Toho dne totiž sme po hrozné porážce rakouského vojska u Sadové v Čechách byli oučastny i v Jednově Prušácké návštěvy. Viz celý průběh tejto pro mě nad míru osudové události.
Toho samého dne v pátek odpoledne sem zaopatřoval dva nemocné v Hrochově. Jdouce tam lesem potkávali jsme uprchající chasníky, kteří pravili, že již jsou Prusové v Hrochově. Nechtěl jsem tomu z počátku víru přiložiti, avšak vyjda z lesa spatřil sem, kterak jeden pruský hulán ze jedním chasníkem do blízkého lesa se uháněl, ač sem ještě nevěděl co to má znamenati. Jel jsem tedy dále a zaopatřiv jednoho i druhého nemocného uzřel sem u posledního domu vojína vodu ze studny pro koňa do putinky sobě vážiti. Jelikož sem posud žádného Prusa neviděl osobně, nevěděl jsem, je-li to Prus aneb Sas, poněvadž se roztrušovalo, že Sasi s naším poraženým vojskem táhnou k Olomouci. Nyní jsem chtěl opět domů, poněvadž se ale pravilo, že Prusové schytají všechny mladé a na vojnu se hodící lidi, prosil mě forman a jeho žena, kdybych ho od formanky osvobodil a pěšky domů kráčel, dílem proto, aby nepozbyl na cestě koně, dílem aby mohl do lesa prchnouti. I pozvolil sem k tomu a šel s ministrantem domů. Jdouce po vesnici Hrochovské, již se po celé obci rozlézali jako švábové Prušáci na rekvisice. Lid se vůkol mě hrnul, stavíce mě tu otázku: V. p., jsou to Prušáci anebo Sasi - já však odpověděl: „Moji milí, to vám nemohu říci, anť sem posud ani Prusa ani Sasíka osobně neviděl.“ Lid počal rukama lomiti a hlasitě bědovati, zvlášť když uzřel ono násilí, s kterým se hned nato hnal hovězí dobytek jejich z domu do ležení (na skalce nad Hrochovem k Seči) se nacházejícím.
Přijdouce domů vypravovali mě hned moji domácí, že již je tu tlupa pruských jezdců, a sice v hospodě u Dostála, ubytovaná, který mají na čakách mrtvé hlavy. Jsouť prý velmi vlídní a přívětiví k lidem a uspokojili prý se vším, co jim lidé donášeli, i my sme jim dodali látku, mléko i podmáslí, což jim velmi přišlo vhod. Takové prý křiky a lomy s Prušáky a hle, jak to dobře vypadlo. Sotva jsem byl asi čtvrť hodiny doma, tu přišli dva husaři na faru a žádali, abych jim prodal dva mázy vína a dvě neb tři porce sena. Seno jsem jim dal zdarma, když však se zdráhali víno zdarma vzíti, čítal jsem za něj páru krejcarů, což mi rakouskými penězi v hotovosti zaplatili.
Sotva ale tito dva odešli, viděli jsme celé hejno pěších vojínů jako kominíci vypadajících do vsi se ubírati a ihned po domech a do sklepů se rozlézati. "No, no, tito nemají nic dobrého na úmyslu!" zvolal jistý Zatloukal (vulgo Karmazin dietus) stoje před farou a dívaje se na tyto vetřelce. A skutečně bylo tomu tak.
Mezi tlupou tou dojel na koni důstojník, jeda před bránu chrámovou divoce na vše strany se ohlížel, pak sestoupil s koně a přímo na faru s tou hromovou otázkou: "Kde je seno, oves, chléb atd. pro vojsko?" Načež já odpověděl: „Pane, já nejsem představený tejto obce, ten jest tuhle nad farou, hospodský." „To mě všechno jedno, jak nebude v půl hodině všechno pohromadě, budu rekvírovat se šavlí v rukou." To jsem ovšem nevěděl, že již dříve přišel rozkaz, co všechno obec Jednovská má připraviti. My sme skládali již dříve peníze na oves, seno a chléb, mě se to ale neřeklo pro které vojsko. Než hroznou nedbalostí tehdejšího radního Františka Dostála, hostinského, se stalo, že sebrané peníze kdesi ležely, a pročež dokonce nic pro vojsko pruské ani v Jednově, ani v ostatních obcích nebylo přichystáno. Z tej příčiny sem byl já jako nejzámožnější v držovicích. Moje fara hned na to se stala předmětem hrozného drancování, ano sotva to od jistého farníka Prusům bylo vyzrazeno, že mám tři krávy v stáji (mělť jsem jen dvě, třetí ponechav před 14 dny bratru faráři Sukdolskému), nestačili naši domácí dosti rychle vrata od dvoru otvírat, neboť je usilovali pruští koltami roztlouci. Bylť to hrůzoděsný pohled na farský dvůr. Bylť on posetý pruským vojskem. Důstojník onen pospíchal pln vzteklosti na mlátivku, hledaje tam seno - nenalezl sice ničeho, kázal vojínům, aby tu sebrali slepičí vejce a pak zaklnul hromovým hlasem, a vrata v hrozném vzteku uzavřel. Díky však svrchovanému Bohu, že tento zuřivý důstojník z roztroušeného sena dveří na půdu vedoucími nepoznal, že tam uložená zásoba sena a slámy - byl bych pro tento rok po žních. Veškeré picování pro dobytek by bylo bývalo do ležení odvezeno.
Nato do chléva pruský vojenský řezník předstoupil a zkoušeje obě krávy, vyvolil sobě právě tu nejkrásnější, která toho roku byla jalová, pravíce, že tato nejvíce má loja. I vyvedli ubohou třesoucí se kravičku ze chléva a surově odstrkovali děvečku, když tato prosebně jim tu druhou, která na pohled krmnější vypadala, obětovala. Na to byla kráva tato zvolená do hospody odvedena, ku stromu přivázána, kdež do noci hladem bučela. Dokončila v ležení nad Hrochovem.
Po drancování na mlatě ve chlévě, šlo se do kuchyně a do špižírny a to všude s bodáky nasazenými. Na kotle nalezli Prušáci čerstvé utlučené máslo. Důstojník byl ten první, kterýž radostí vzkřiknuv, hned rukama do něj chňapnul a plnými ústy máslo požíval, to činili za ním ostatní vojínové, až z másla nic nezbylo leč prázdná mísa. Po všem tom šlo se do sklepa. Zde bylo roztočené víno v plůcárech, a na kantniřech celé vědro vína. Všechno se sebralo, na připravený vůz ukládalo. Mezi vojáky byli někteří Poláci z Poznaně. Tito měli přece lidské srdce, neboť někteří zastupovali ve sklepě to vědro celé na kantnirách, aby je drzý onen důstojník nespatřil, než on je s klením odstrčil, a vědro to naložit na vůz dal. Též i dva mišky zemčat nechal na vůz naložiti. Dle podrobnosti mě sebrali Prušáci následující věci:
Jednu krávu v ceně 70 zl.
Dvě vědra vína a o dvě jsem přišel při uschovávání, 80 zl.
Sedm pecnů chleba, 4 zl. 20 kr.
Pět kop tvarůžků, 6 zl.
Půl pecna švýcarského sýru, 2 zl.
Dva mišky zemčat, 3 zl 40 kr. i s měchami
Čtyři libry másla a 35 kr., 1 zl 57 kr.
Devět liber špeku s huzenímy jazyky, 5 zl.
Jednu páru bot, 9 zl. (tyto sobě vyžádal jeden Polák pravíce, že po dobrém, - bylť však za to vděčným, neboť když druzí se hrnuli do světnice v tom samém úmyslu, odbyl je s tím, že již žádné nemám, s kterouž odpovědí se uspokojili)
Za tuto ztrátu v ceně 183 zl. 67 kr. rak. cis. jsem dostal od štátu náhradu 93 zl r. c. Jak slušně se chovali Prušáci, t.j. pruští Poláci, budiž zaznamenáno, že na mojí a mojich domácích žalkování, aby mě přece některý plucárek vína ku mši svaté ponechali, sami několik plucárků ve sklepě, aby důstojník neviděl, uschovali, a jeden děvečce na cestě ještě tři do rukou vložil, aby je honem někam uschovala, než pro dva z nich přišli Prušáci o 11 hodinách v noci, tvrdíce, že právě dojel k zdejšímu povětrňáku jistý hrabě, a že žádá víno, když jsem tvrdil, že již žádné nemám, pravili, abych vzal ty plucárky v kotle uschované.
To nejhorší při tejto prušácké invazi čili přepadu bylo to, že ta nejzpustlejší chátra z obci Jednovské zastávala u Prušáků úlohu vyzvědačskou, chodíce po vesnici celý den a celou noc, takže nebyl člověk něco sto před Prušáky uschovati, až teprve pan revírník Josef Meilzel některým zahrozil, že postřelí jako psi, byl tomuto vyzvědačství konec učiněn. Tak jsem pro tu jedinou příčinu přišel o dvě vědra starého Polešovského vína, jež jsem zakoupil po 25 zl. vědro po zemřelém panu děkanu Dubánském. Jelikož onen surový důstojník přísně domácím nařizoval, aby nepropouštěli slepice a husy z chlévků, že pro ně pošle, a jelikož se vyjádřil, až se vrátí ze vsi, že bude i druhé oddělení sklepů prohledávat, ulekli sme se toho, poněvadž tam pod zemčaty ukrytá byla dvouvěderká vína nařknutého - pospíchali sme tuto, než se důstojník navrátí, jinam ukrýti, nemoha pro ustavičné loudání se Prušáků a špehounů, vyvalili jsme ji honem ze sklepa, a zahrnuli na několik hodin do suchého stlaní na hnojišti. Poněvadž ale ku dalšímu uschování bylo po celý den až do noci na svoje vysvobození čekati. Nádoba však byla velmi chatrná, sem a tam smolou zalepená, též i obroučky slabé a od rezu nahlodány, protož když sme v noci přišli, abychom dvoudědérku s vínem vyzdvihli, byla jedna obruč puklá a víno, až na čtyři mázy, v hnojišti vytečené. Bylť jsem nad tím velice truchlivý, než sem se tou myšlenkou upokojil, že sem nemusel na to patřiti, kdyby se toto vzácné víno pro prušácké žaloudky na vůz bylo kladlo. Tak ale zourodnilo toto vinečko, jsouce vyvezeno s dopravou na pole, farskou půdu, a oné 4 mázy byly v čas stonání mého spasitelným pro mě lékem na hlavičku.
Po tomto prušáckém drancování bylo moje štěstí, že hospodský František Dostál měl u Josefa Kühra v Sukdole půl vědra vína, které sem od něho ku chrámové potřebě koupil, anť po dlouhý čas kvůli průtahům pruským nebylo možná nikam z domu na cesty se odvážiti. Pomoci jaké mě nedošlo ani od mojich přátelův a příbuzných, ani od farníkův žádné, jen jeden občan, Josef Valenta ze Sukdola, mně skrze syna svého nabídnul, že hotov jest mně jednu neb druhou měřicu rži, kdybych toho potřeboval, darovati, též i pan revírník z Lipové Josef Šehmuk mě nabídnul na jedno pečení chleba režné mouky, jsouce ale v tomto ohledu zaopatřený poděkoval jsem oboum srdečně. Než Martin Švec (vulgo Kubík) ze Seče mně poslal až do fary jednu měřicu žita a jednu měřicu rži, což sem s pohnutým srdcem přijal, nechtíce štědrého dárce uraziti.
Smutný následek tejto prušácké invaze byla v Hané a i v okolních farnostech panující a sice strašlivě řádící nemoc tak zvaná cholera. Než divná věc! V celé naší rozsáhlé farnosti umřelo na tuto nemoc asi pět osob, a tito nemoc tu donesli z ciziny, k.p. z Brna, z Prostějova, ze Ptení, ze Zdetína a.t.d. V Sukdole, v Klárkách, v Labuticích a v Hrochově neonemocněl a neumřel na tuto nemoc žádný a přec přes tyto obce putovali poutníci ustavičně z takových farností, kdež tato strašná nemoc nad nimi ukrutně řádila. Naši farníci nechtěli pro strach před nakažením těmto poutníků popřáti přístřeší, a i se ozývali sem a tam hlasy, abych toto putování cizích farníků po ten čas zapověděl, což sem však neučinil, spoléhaje se na výrok Písma svatého: "Nisi Dominus custodierit civitatem, frustra vigilat qui custodit eam", a proto sme bez strachu slyšeli sv. zpověď těchto všemi léky zavánějících poutníků a nebeský Pán nás zachoval při životu a zdraví.
15-tého července 1866
Na tento den (na něž připadla neděle) byly u nás velmi jednoduché služby Boží. Právě jsem se chystal ku hlásání slova Božího na kazatelnici, když u Olomouce započala hrozná dělostřelba. Veškeren lid byl tím poděšen a i velmi skrovný počet farníků se dostavil do chrámu, proto se po přečtení svatého evangelium místo zpívané mše sv. sloužila jen tichá mše svatá. Právě v tejto hrozné době slavil zdejší vel. pán kooperátor Josef Sedláček v Dubanech své prvotiny kněžské. Byloť tam v chrámě jen několik osob krom asistence a krom varhaníka přítomno, an se Dubanští farníci téměř všichni pro strach kam který rozutekli. Smutné to zajisté prvotiny kněžské!
31. července 1866
Na tento den se dostavil v. p. pater Josef Sedláček za kaplana do Sukdola a tak se počali po dosti dlouhé přestávce opět pořádně konat služby Boží.
Do chrámu Páně sjednané věci počínaje od roku 1865
Jeden pohřební kříž na máry v Litovli v ceně 12 zl.
Jeden menší kříž dtto dtto v ceně 6 zl.
Malý křížek pro děti dtto opraven 1 zl 50 kr.
Kotlík na svěcenou vodu (asper ges) 7 zl. 20 kr.
Solnička ku křestní soli 2 zl.
Hrubé máry pro dospělé 9 zl. 90 kr.
Zelené máry pro mládež 5 zl. 60 kr.
Márky zelené na kříž při líbání na Velký pátek 3 zl. 40 kr.
Všechny korouhve kostelní byly darovány --
Starý axamitový pokrov s novým prostředkem aborty opatřen 11 zl.
Postní obraz „Kristus na hoře Olivetské“, dar od mého † bratra, s přídavkem ode mě, malován od p. profesora Františka Bširskýho v Olomouci v ceně 110 zl.50 kr.
Modré plátno pod tento obraz 30 loktů 13 zl.
Okenice v sakristii ze železnými zátvory 9 zl.
>>>
Přejít na další kapitolu kroniky:
Kronika 1868, 1869, 1870