Kronika 1865
P. Antonín Janoušek
Tohoto roku jsem se přistěhoval já, Antonín Janoušek, a sice ve čtvrtek 3. července k podvečeru, co prozatím od slavné konsistoře ustanoven administrátor z Duban na tuto fáru. Do Duban pro mě přijeli z farnickou příležitostí dva sousedé, a sice Vincenc Růžička, čtvrtláník, a Hynek Valenta, zahradník - an moje nářadí již dva dny před tím od farníků dubanských, kteří s prázdnými vozy pro vel. p. Cyrilla Vrábela jeli, bylo sem přestěhováno. Z Duban jsme dojeli napoledne do Ptení, kde jsem musel při nepřítomnosti vel. p. faráře a vel. p. kaplana až do 4-té hodiny v dlouhé chvíli traplivě čas mařiti, a to proto, poněvadž se dle udání Vincence Růžičky mým prodléváním ve Ptení mělo tehdejšímu vel. p. kaplanovi Sukdolskému Františkovi Ranofrey času popřáti, aby nějaké provedl k mojímu uvítání se školní mládeží, a ostatních farníků žehnati mohl, jelikož příchod můj předešlé neděli (nevím pro jakou příčinu) farníkům nebyl oznámen. Přijedouc do Sukdola sestoupil jsem do příbytku tehdejšího pana starosty Františka Kučery a musel zde dosti dlouho v trapném očekávání čas mařiti, až z chrámu Páně procesí, a v čele jeho vel. p. kaplan František Ranofrey a pan učitel Josef Svoboda, do obce Sukdolské dospělo. Procesí toto bylo, ač v krátkém čase improvizováno, dle počtu osob dosti četné a následovně moje uvítání s hudbou a střelbou dosti skvěle, avšak přiznati se musím nepocítilo při tom srdce moje oné sladkosti, v které sem před tím příjemných dojmů činíval. Pojala srdce moje jakás chladnost a lhostejnost a byl bych sobě tuto dobu raději přál, kdybych byl mohl ve vší tichosti a od žádného pozorován do farského domu vkročiti. Hlavní příčina jak se domýšlím byla má na duchu i těle zemdlenost.
Mělť jsem v roku 1865 počínaje hned od nového roku až do této z vrchu udané doby mnoho zármutku, mnoho práce a rozličných trampot. V lednu tohoto roku jsem pochoval drahého otce svého, brzy na to v měsíci dubnu vel. p. děkana a faráře Dubanského, a krom toho pracovala po mnoho měsíců má matka a milovaný bratr František očividno k smrti. A byť by i také srdce moje to vše bylo statně překonalo, bylť jsem vítán toho dne jen jako ustanovený toliko administrátor, nevěda (ač sem dle pořádku prvním k tejto faře byl) s ouplnou jistotou jak kostky vroucně dopadnou a zdaliž při smutném obratu věci mojí slavné uvítání nebude sledovati smutné, zahanbující mě s farou Sukdolskou se loučení. A vskutku nebylo k obavám bez důvodu. - Již ta žalná okoličnost mému obávání dodala váhy, že kandidátní matrika pro vysoce urozeného pána hraběte a patrona v Klášteru Hradiském kanceláři zhotovena strajniva moji osoby byla zcela zfalšovaná, anť jsem tu o celý rok později na hraběcím patronátě nežli Křelovský pan kaplan Jan Drlík byl zanesen. Když pak nejmilostivější hrabě a patron sám náhodou na tuto chybu přišel, praveno jemu, že se to omylem stalo. K tomu vynaložil Křelovský kaplan Jan Drlík všechny síly své, aby faru Sukdolskou z rukou mých tak říkajíc vyrval. Mělť bratra myslivcem u arcivévody Albrechta, který toho času ve Weilburku nedaleko Weikersdorfu, příbytku p. t. pana hraběte a patrona našeho meškal, a tento se pustil jedno dne do plné parády a odevzdával p. t. panu patronovi osobně prosbu Křelovského pana bratra straniva fary Sukdolské, než odešel s nepořízenou, poněvadž se v obsazování svojich patronátních far nadmíru spravedlivý pan patron bez vších okolků na tuto odvolával, že Jan Drlík není ještě pro faru Sukdolskou tím nejstarším knězem, že jest před ním ještě starší kněz na patronátě, totiž kooperátor Dubanský. Též dle doslechu se o faru Sukdolskou domáhal Javořský lokálník P. Merta.
Ta druhá okoličnost při slavnostním uvítání jakous chladností srdce moje provívala, pozůstávala v tom, že mně ze strany mojího předchůdce, když jsem se s ním při školní vizitaci sešel, velmi skrovnou naději k duchovním žádostem v tejto farnosti činil, pravíce, že před svojím odchodem farníků k tomu z kazatelně přísně napomínal, aby se snažili následovníkovi větších radostí nežli jemu působiti. Jak daleko můj p.t. pan předchůdce pravdu mluvil, osvědčí postupně památní kniha tato. Též naznačil tento vel. pán, že tu mnoho práce, že se musí kněz zvlášť poutnického času naučit ve zpovědnici tak říkaje dbáti spěšně křižovati, kteráž to poznámka mě se dosti nemile dotkla, anť sem v takové přehnané spěšnosti při udělování svatých svátostí nebyl uvyklý, aniž dost málo chuti v sobě pocítil k tomu uvyknouti. Tak v trudnomyslnost pohřížen ubíral sem se až do chrámu Páně, kdež sem krátkou řečí oslovil přítomných zde farníkův a zapějíce „Te Deum laudámus“, požehnání jim udělil. Po skončení slavnosti sem se octnul do farářského příbytku, kdež jsem očekával, že přijde jeden, neb druhý ze sousedů se dostaví, aby mě několika slovy přivítal, než nic takového, ani tohoto dne ani po slavném inštalovi sem nedočkal. Z tej příčiny jsem se odhodlal, že nedám farníkům žádného vítaného a že raději veškeré výlohy poznenáhla na chrám Páně utratím.
Dne 27. září 1865
Od tohoto datumu září moje praesentace od nejmilostivějšího pana hraběte a patrona Morice de Santgenois ve Vídni v Hotel d´Europe vystavena a mě c.k. poštou v Konici odeslána a z Konice Františkem Zatloukalem, zdejším obecním poslem, donešena. Byl sem tímto dárkem nad míru potěšen, anť až do tejto doby rozličné pověsti o obsazování fary Sukdolské, jak ve Ptení, tak i mezi farníky, se roztrušovali. Moje osoba však nebyla předmětem těchto pověstí a co mě v naději mojí udržovalo, bylo písemné ujištění jistého ouředníka hraběcího v rukou mých se nacházející.
Dne 3. října 1865
Tohoto dne nad zmíněného bylť semť pozván písemně veled. p. t. pana kanovníka Františka Heidenreicha na tento den do Olomouce, poněvadž druhého dne ve středu z příčiny jmenovin jeho veličenstva císaře F. J. nebyl ni žádného sezení. Po 10 hodině u veřejného sezení od veledůstojného a urozeného p.t. biskupa Tiberiatského, svobodného pána Rudolfa z Thysebart - na tuto fáru investován. Jelť jsem nejprve ku návštěvě ubohé nemocí nadmíru skličované matce do Slatinic, tam odtud na faru do Těšetic, kdež sem se divnou náhodou se svojím sokem Křelovským, v. p. Janem Drlíkem srazil, kterýž sobě tam zašel na výzvědy, avšak mojím vkročením do sednice nad míru zaražen byl, při které příležitosti, když sme se libajice vítali použil velebný pan farář Ludvik Bluchta tej žertovné poznámky ”Aj druhé vydáni obraze Krista s Jidášem v zahradě Getsemanské!" Smířili jsme se brzy, jeli spolu na příležitosti mě od Františka Zatorýho pro půjčeni až ke Křelovu, já jej pozval na druhý den do hostince pana Laura k obědu, kteréž pozvání on ochotně přijal a i také osobně se dostavil.
Neděle XX. po Svatém Duchu
Na tento den sem slavil svoje instalace. Bylo to první slavné a veřejné instalace v chrámu Páně Sukdolském odbývané, anť dle vyznáni farníků vel. pán Cyrill Vrábel takové jen u příležitosti kanonické vizitace byl slavil. Toho dne shromáždil se znamenitý počet duchovních spolubratrů z děkanství, který mě v plném církevním obleku z fary mezi hudbou a střelbou z moždířů u slavném procesí do chrámu doprovodili. - Ku asistenci se propůjčili veleb. páni farářové Reinhold Stonner - Jakub Navrátil a preasbyter asistent František Vodička, farář Přemyslovský - slavnostní kázání držel veleb. děkan Jan Mikulka z Čech. Než neměla ani tato slavnost pro mě býti prosta vší hořkosti. Neboť právě když oblečen v kněžská roucha sem se ubíral z farského domu do chrámu Páně vyšla mě naproti poselkyně ze Slatinic, která mě do ucha šeptala, abych se neopomněl za svou drahou máti při mši svaté modliti, anť tato již k smrti se chystá, až tato teprve na den sv. Martina biskupa následovala.
Na to sem byl všecek ten čas až do 31.srpna 1866 sám. Toho dne teprve přibyl vel. pán Josef Sedláček co kooperátor do Sukdola. Než nebyl mě čas dlouhý, anť krom duchovní práce v čas poutnický a mezi brzo 3000 farníků měl sem v domě mnoho co pořádati. Dubanskému panu faráři Cyrillovi Vrábel sem odkoupil polní ourodu na široké (totiž na panské roli na Pořadí) za 108 zlatých rak. cís., za ourodu na farské katastrální půdě, kde rež a len setý byl. - za rež totiž a polovicu špatného lnu - 24 zl. rak. cís. Na křivé u louky (též i louka z panského nájmu) tam byl zasetý ječmen, kterýž velebný pán farář daroval kostelníkovi Fabiánu Dostálovi. Vrchní zahrádka byla celá zpustošená a mnohé zeleniny ještě nedozrálé, česnek, cibule byli tam vyškubané. V dolní zahradě byl výborný len, ten sobě předchůdce ponechal všechen. Veškerá potrava byla před mojim příchodem farníkům prodaná, jen něco málo stlaní zůstalo v předstodůlce , které za 3 zl. r. c. předchůdcovy odkoupil. Též krmelec za 4 zl. r. c., který sem ale do Klárek z příčiny, že byli celý práchnivý, za 1 zl. r. c. zaprodal. Tak odhadovala jak ourodu na poli, tak všechno v domě předešlá hospodyně Mariana Andrísek. Dříví bylo dílem spálené, dílem až do posledního knotlíka do Duban odvezené. Než zdejší pan revírník Jednovský věda, že tu není čím bych sobě snídaní mohl uvařiti, nechal ihned jednu sáhu měkkého dříví (totiž deputátního) na faru dovézti.
Jelikož toho času zima již byla na krku nepozůstávalo mě ničeho, než velkým spěchem o dříví, jeho štípání a odvoz lesního stlaní se postarati. Krom jiných peněz sem měl přes 300 zl. r. c. ve Videňské spořitelně, ty byli v několika dnech jak by je z dlaně sfoukl, a přec v domě málo aneb nic. Z domu krom krávy a psa Šota jménem velmi skrovná pomoc, ba právě naopak sem donucen byl nemocné drahé máti a též nemocnému bratrovi Františkovi (+ 15.května 1866) peněžitou podporu udělovati.
Co mě od farníků překvapilo, bylo ochotné a od mě nikoli posud požadované stavění zdiva vůkol hřbitova, která dle udání byla velmi povalená a jejížto opravu můj předchůdce v. p. Cyrill Vrábel dle vyznání jeho několikráte, avšak povždy marně, se u farníků zasazoval. Též přistavovali toho samého roku ku škole Jednovské přiškolení obce II. školní třídu, kteráž to stavba z jistých příčin po mnohá léta ani přijata ani zaplacená byla.
Tohoto prvního roku nebylo krom několika rochet a albě a jiného drobnějšího kostelního prádla nic sjednáno - leč v presbyteriu byla dlažba opravená, anť mezi kamenným dlážděním vyčnívaly sem tam červené cihly. Z tej příčiny sem nechal z Boskovic 10 kusů v ceně 20 kr. dovésti a dlažbu tu popraviti.
>>>
Přejít na další kapitolu kroniky:
Kronika 1866
Mělť jsem v roku 1865 počínaje hned od nového roku až do této z vrchu udané doby mnoho zármutku, mnoho práce a rozličných trampot. V lednu tohoto roku jsem pochoval drahého otce svého, brzy na to v měsíci dubnu vel. p. děkana a faráře Dubanského, a krom toho pracovala po mnoho měsíců má matka a milovaný bratr František očividno k smrti. A byť by i také srdce moje to vše bylo statně překonalo, bylť jsem vítán toho dne jen jako ustanovený toliko administrátor, nevěda (ač sem dle pořádku prvním k tejto faře byl) s ouplnou jistotou jak kostky vroucně dopadnou a zdaliž při smutném obratu věci mojí slavné uvítání nebude sledovati smutné, zahanbující mě s farou Sukdolskou se loučení. A vskutku nebylo k obavám bez důvodu. - Již ta žalná okoličnost mému obávání dodala váhy, že kandidátní matrika pro vysoce urozeného pána hraběte a patrona v Klášteru Hradiském kanceláři zhotovena strajniva moji osoby byla zcela zfalšovaná, anť jsem tu o celý rok později na hraběcím patronátě nežli Křelovský pan kaplan Jan Drlík byl zanesen. Když pak nejmilostivější hrabě a patron sám náhodou na tuto chybu přišel, praveno jemu, že se to omylem stalo. K tomu vynaložil Křelovský kaplan Jan Drlík všechny síly své, aby faru Sukdolskou z rukou mých tak říkajíc vyrval. Mělť bratra myslivcem u arcivévody Albrechta, který toho času ve Weilburku nedaleko Weikersdorfu, příbytku p. t. pana hraběte a patrona našeho meškal, a tento se pustil jedno dne do plné parády a odevzdával p. t. panu patronovi osobně prosbu Křelovského pana bratra straniva fary Sukdolské, než odešel s nepořízenou, poněvadž se v obsazování svojich patronátních far nadmíru spravedlivý pan patron bez vších okolků na tuto odvolával, že Jan Drlík není ještě pro faru Sukdolskou tím nejstarším knězem, že jest před ním ještě starší kněz na patronátě, totiž kooperátor Dubanský. Též dle doslechu se o faru Sukdolskou domáhal Javořský lokálník P. Merta.
Ta druhá okoličnost při slavnostním uvítání jakous chladností srdce moje provívala, pozůstávala v tom, že mně ze strany mojího předchůdce, když jsem se s ním při školní vizitaci sešel, velmi skrovnou naději k duchovním žádostem v tejto farnosti činil, pravíce, že před svojím odchodem farníků k tomu z kazatelně přísně napomínal, aby se snažili následovníkovi větších radostí nežli jemu působiti. Jak daleko můj p.t. pan předchůdce pravdu mluvil, osvědčí postupně památní kniha tato. Též naznačil tento vel. pán, že tu mnoho práce, že se musí kněz zvlášť poutnického času naučit ve zpovědnici tak říkaje dbáti spěšně křižovati, kteráž to poznámka mě se dosti nemile dotkla, anť sem v takové přehnané spěšnosti při udělování svatých svátostí nebyl uvyklý, aniž dost málo chuti v sobě pocítil k tomu uvyknouti. Tak v trudnomyslnost pohřížen ubíral sem se až do chrámu Páně, kdež sem krátkou řečí oslovil přítomných zde farníkův a zapějíce „Te Deum laudámus“, požehnání jim udělil. Po skončení slavnosti sem se octnul do farářského příbytku, kdež jsem očekával, že přijde jeden, neb druhý ze sousedů se dostaví, aby mě několika slovy přivítal, než nic takového, ani tohoto dne ani po slavném inštalovi sem nedočkal. Z tej příčiny jsem se odhodlal, že nedám farníkům žádného vítaného a že raději veškeré výlohy poznenáhla na chrám Páně utratím.
Dne 27. září 1865
Od tohoto datumu září moje praesentace od nejmilostivějšího pana hraběte a patrona Morice de Santgenois ve Vídni v Hotel d´Europe vystavena a mě c.k. poštou v Konici odeslána a z Konice Františkem Zatloukalem, zdejším obecním poslem, donešena. Byl sem tímto dárkem nad míru potěšen, anť až do tejto doby rozličné pověsti o obsazování fary Sukdolské, jak ve Ptení, tak i mezi farníky, se roztrušovali. Moje osoba však nebyla předmětem těchto pověstí a co mě v naději mojí udržovalo, bylo písemné ujištění jistého ouředníka hraběcího v rukou mých se nacházející.
Dne 3. října 1865
Tohoto dne nad zmíněného bylť semť pozván písemně veled. p. t. pana kanovníka Františka Heidenreicha na tento den do Olomouce, poněvadž druhého dne ve středu z příčiny jmenovin jeho veličenstva císaře F. J. nebyl ni žádného sezení. Po 10 hodině u veřejného sezení od veledůstojného a urozeného p.t. biskupa Tiberiatského, svobodného pána Rudolfa z Thysebart - na tuto fáru investován. Jelť jsem nejprve ku návštěvě ubohé nemocí nadmíru skličované matce do Slatinic, tam odtud na faru do Těšetic, kdež sem se divnou náhodou se svojím sokem Křelovským, v. p. Janem Drlíkem srazil, kterýž sobě tam zašel na výzvědy, avšak mojím vkročením do sednice nad míru zaražen byl, při které příležitosti, když sme se libajice vítali použil velebný pan farář Ludvik Bluchta tej žertovné poznámky ”Aj druhé vydáni obraze Krista s Jidášem v zahradě Getsemanské!" Smířili jsme se brzy, jeli spolu na příležitosti mě od Františka Zatorýho pro půjčeni až ke Křelovu, já jej pozval na druhý den do hostince pana Laura k obědu, kteréž pozvání on ochotně přijal a i také osobně se dostavil.
Neděle XX. po Svatém Duchu
Na tento den sem slavil svoje instalace. Bylo to první slavné a veřejné instalace v chrámu Páně Sukdolském odbývané, anť dle vyznáni farníků vel. pán Cyrill Vrábel takové jen u příležitosti kanonické vizitace byl slavil. Toho dne shromáždil se znamenitý počet duchovních spolubratrů z děkanství, který mě v plném církevním obleku z fary mezi hudbou a střelbou z moždířů u slavném procesí do chrámu doprovodili. - Ku asistenci se propůjčili veleb. páni farářové Reinhold Stonner - Jakub Navrátil a preasbyter asistent František Vodička, farář Přemyslovský - slavnostní kázání držel veleb. děkan Jan Mikulka z Čech. Než neměla ani tato slavnost pro mě býti prosta vší hořkosti. Neboť právě když oblečen v kněžská roucha sem se ubíral z farského domu do chrámu Páně vyšla mě naproti poselkyně ze Slatinic, která mě do ucha šeptala, abych se neopomněl za svou drahou máti při mši svaté modliti, anť tato již k smrti se chystá, až tato teprve na den sv. Martina biskupa následovala.
Na to sem byl všecek ten čas až do 31.srpna 1866 sám. Toho dne teprve přibyl vel. pán Josef Sedláček co kooperátor do Sukdola. Než nebyl mě čas dlouhý, anť krom duchovní práce v čas poutnický a mezi brzo 3000 farníků měl sem v domě mnoho co pořádati. Dubanskému panu faráři Cyrillovi Vrábel sem odkoupil polní ourodu na široké (totiž na panské roli na Pořadí) za 108 zlatých rak. cís., za ourodu na farské katastrální půdě, kde rež a len setý byl. - za rež totiž a polovicu špatného lnu - 24 zl. rak. cís. Na křivé u louky (též i louka z panského nájmu) tam byl zasetý ječmen, kterýž velebný pán farář daroval kostelníkovi Fabiánu Dostálovi. Vrchní zahrádka byla celá zpustošená a mnohé zeleniny ještě nedozrálé, česnek, cibule byli tam vyškubané. V dolní zahradě byl výborný len, ten sobě předchůdce ponechal všechen. Veškerá potrava byla před mojim příchodem farníkům prodaná, jen něco málo stlaní zůstalo v předstodůlce , které za 3 zl. r. c. předchůdcovy odkoupil. Též krmelec za 4 zl. r. c., který sem ale do Klárek z příčiny, že byli celý práchnivý, za 1 zl. r. c. zaprodal. Tak odhadovala jak ourodu na poli, tak všechno v domě předešlá hospodyně Mariana Andrísek. Dříví bylo dílem spálené, dílem až do posledního knotlíka do Duban odvezené. Než zdejší pan revírník Jednovský věda, že tu není čím bych sobě snídaní mohl uvařiti, nechal ihned jednu sáhu měkkého dříví (totiž deputátního) na faru dovézti.
Jelikož toho času zima již byla na krku nepozůstávalo mě ničeho, než velkým spěchem o dříví, jeho štípání a odvoz lesního stlaní se postarati. Krom jiných peněz sem měl přes 300 zl. r. c. ve Videňské spořitelně, ty byli v několika dnech jak by je z dlaně sfoukl, a přec v domě málo aneb nic. Z domu krom krávy a psa Šota jménem velmi skrovná pomoc, ba právě naopak sem donucen byl nemocné drahé máti a též nemocnému bratrovi Františkovi (+ 15.května 1866) peněžitou podporu udělovati.
Co mě od farníků překvapilo, bylo ochotné a od mě nikoli posud požadované stavění zdiva vůkol hřbitova, která dle udání byla velmi povalená a jejížto opravu můj předchůdce v. p. Cyrill Vrábel dle vyznání jeho několikráte, avšak povždy marně, se u farníků zasazoval. Též přistavovali toho samého roku ku škole Jednovské přiškolení obce II. školní třídu, kteráž to stavba z jistých příčin po mnohá léta ani přijata ani zaplacená byla.
Tohoto prvního roku nebylo krom několika rochet a albě a jiného drobnějšího kostelního prádla nic sjednáno - leč v presbyteriu byla dlažba opravená, anť mezi kamenným dlážděním vyčnívaly sem tam červené cihly. Z tej příčiny sem nechal z Boskovic 10 kusů v ceně 20 kr. dovésti a dlažbu tu popraviti.
>>>
Přejít na další kapitolu kroniky:
Kronika 1866