Kronika 1890 - 1899, 1. část
Obnova kostelu v letech 1890tých a dějiny jeho za faráře Josefa Fišary (1890 - 1899)
Na podzim r. 1890 v listopadu nastoupil téměř zároveň duch. správu v Sukdole farář Josef Fišara a kooperátor Ed. Pavlík.
Svorným jejich předsevzetím bylo obnoviti a povznésti poutěmi a delším
neopravováním sešlý kostel. Hned na prvním kázání oznámil to farář farníkům. Rok 1891ní určen na přípravu a v roce 1892 měla se oprava provést.
Dobře pomohly dva fondy: zvonový, z něhož vzato 1200, a dlážkový, jenž rozebrán celý 700 zl. r. č. Předem již budiž uvedeno, že celá ta obnova kostela, která stála i s některými menšími opatřeními na 5000 zl. r. č., nepřipadlo na konkurenci, leda 450 zl. r. č., jež dány za opravu varhan.
Dne 2. června 1891 v pondělí po vizitaci přibyl sem p. Čeněk Venclík, architekt z Prostějova, který sestavil plán a načrtl k opravení některých částí na faře. Plány ty zaslané nejdůst. konsistoři a byly schváleny. Pan architekt, ačkoliv si dal práci s těmi plány a rozpočty, vzal jen málo (40 zl. i s cestou z Prostějova sem).
Na vnitřní opravu nabízeli se mnozí, avšak zadáno panu Přečkovi z Olomouce malba a panu Jiřímu Gottwaldovi z Litovle zlacení. Napřed vypočítána malba jen na presbytář, pak na celý kostel.
Farář podnikl ještě na podzim 1891 cestu k Jeho Jasnosti knížeti Janu Liechensteinu, aby od něho něco vyprosil a dostal 300 zl. r. č. srážky na šamotkách, které vzaty z knížecí továrny v Poštorné.
Jak podotknuto, byly pro konkurenční část opravy uvedené dva fondy, zvonový , z kterého vzato s dovolením konsistoře, a dlážkový.
Co se týkalo vnitřku, připravovány prostředky následovně:
Předně sbíráno od poutníků. Hodná pí. učitelová Kreislová z Lipové, roz. ze Sukdolského mlýnu, poradila, že v jejím rodišti Sloupu sbírají velební páni sami od poutníků. Jeden kněz slouží mši sv. a vyzve na počátku mše sv. (post outteintovitum) přišlé poutníky, aby darovali něco na opravu kostela a druhý kněz sbírá, chodě s talířkem po kostele, to zavedeno a sbíráno dvě léta 91 - 92. Sebráno tak 393 zl. r. č. ačkoliv bylo v 91tém roce málo poutníků, poněvadž bylo léto mokré, a poněvadž, což bylo hlavní, pršelo na velikou pouť i v sobotu, neděli před ní. Tak všeobecně řečeno byly poutě vůbec v úpadku u nás, i hostinští si stěžovali. Zato po opravě kostela si chválili a chválí dosud.
Dále založeny spolky omladinské po jednotlivých dědinách. Kněz sepsal po vesnicích, kdo bude přispívat, mládenci zvlášť a panny zvlášť. Vždy zvoleni tři z nich jako výboři a ti odváděli čtvrtletně, co nasbírali. (Viz knihu příspěvků ve far. arch.) Toho dne musel dát každý nejméně 1 kr. r. čis., kdo chtěl být v tom spolku, a pomodlit se nějakou krátkou modlitbu denně na dobrý úmysl, aby Pán Bůh vzbudil pro náš kostel štědré dobrodince. Kdo vytrval celý rok, dostal na konci fotografický obrázek našeho kostela s krajkama a vzadu s textem: Hospodine, miloval jsem okrasu domu Tvého a místo přebývání slávy Tvé. Nezahlazujž s bezbožnými Bože, duše mé. Žalm 25,8. 9. Tyto památné obrazy dostali jen ti vytrvalí a někteří větší dobrodinci kostelu, ale nikdo jiný ani za peníze, aby měli významnou památku.
Třetí zdroj na vnitřní opravu bylo vybírání od dobrých farníků po křesťanských cvičeních. Co kdo daroval, viz o tom knihu příspěvků ve farním archívu. Uvidíš tam, jak štědře obdarovali mnozí kostel, a z druhé strany poznáš, že jiní se též bídně zachovali. Pán Bůh zaplať hodným a netrestej ty zlé!
Jako všude byly čtvrtým zdrojem příjmů na opravu cizí dobrodinci. V první řadě byli to bývalí zdejší duchovní, jimž každému poslány za to, co dali, fotografie, a sice kostelu, fary, milostného obrazu a oltáře.
Mezi zdrojemi příjmů na kostel uvedeno budiž též, že roku 1892 zavedeny nové poutní obrázky Panny Marie Sukdolské. Poutní místo a nebyly tu poutní obrázky! Umíněno poutní obrázky zavést. Za tou příčinou zavolán z počátku podzimku 1891 olomoucký fotograf A. Seeburger, aby některé části kostela vyfotografoval. Dle těch fotografií prostředkoval pan J. N. Berka, obrázkář v Samotiškách u Olomouce od firmy Koupě na Smíchově poutní obrázky rozličného druhu. To prospělo znamenitě k pozdvižení poutního ruchu v Sukdole. Myšleno, že vynesou něco na kostel, ale v prvních letech nevynesly ničeho, poněvadž byla velká režie s počátku. Náklad nesli duchovní a prodávají se v levé zakristii a prodavač dostává 3 % z utrženého. Pan Berka se zavázal, že bude dávat z těch obrázků, nebudou-li se prodávat v sakristii, 10% na Sukdolský kostel. Později odporučuje se to tak udělat, zatím je lépe prodávat je tak v zákristii. Krátký popisek na těch obrázcích, jak povstalo poutní místo Sukdolské, pochází z fary.
Také dobře pomohlo k nějaké částce peněz zdejší ten sám rok založené „Bratrstvo ustavičné úcty Nejsvětější svátosti oltářní“.
O počátcích jeho a o příčinách založení víc dle „Knihu bratrskou“. Zde jen stujž, že údové ti dali krom všeobecných sbírek farských sami od sebe 121 zl. r. č. na křížový oltář, kterýchžto ovšem užito na opravu kostela vůbec.
S pomocí Boží se po těchto uvedených přípravách opraveno a zřízeno roku 1892:
Kostel celý z venku omítán a nalíčen, práci tu dělal konický zednický mistr Ant. Valenta, jenž též kladl cihelnou dlážku, která je pod dlážkou vrchní šamotkovou. V pondělí po Bílé neděli začala ta ohavnost spuštění. Sanktissimum odneseno do zákristie a tam bývala mše svatá po ten čas, co se kladla dlážka, a co se vůbec v kostele pracovalo. Na omítku z venku užito i mléka, jež dali hospodyně farnosti. Bylo ho až nazbyt, což ku cti všem hospodyním farnosti poznamenáno budiž. Z Lipové přivezla školní děvečka toho mléka dvě pořádné bečice.
Dána do kostela nová šamotová dlážka. Šamotky koupeny z kníže-Lichtenstejnské továrny na šamotky v Poštorné. Stála celkem 1.200 zl. r. č. s dovozem i s tou spodní dlažbou cihelnou. Dlážku sami kladli tovární dlaždičkáři, Slováci od Břeclavi. Znali své dílo robit dobře a přišli si na 4 zl. denně. Kladli ji ale 10 dní, v pondělí svatodušní přijeli a v úterý začali. Stravovali se u Dostálů v hostinci. Kromě toho byli několikrát pozváni na faru. Stará dlážka v kostele byla několikerá. U oltáře byl pískovec a pak v pravé zákristii. Kameny ty byly už pořádně vychozeny, a těžko se to lezlo poutníkům po kolenou kolem oltáře. V lodi prostředkem byl modrý šifrový kámen nestejné velikosti a hrbatý. Pod chodbami a v levé zákristii byly cihly. Tato část byla nejmírnější. Cihly vyhlazeny, sem tam některá scházela a lidé vůbec pod těmi chodbami ani se necítili jak v kostele. Na levé straně byly na té chodbě jako nějaké „rumplkamr“ žebříky, máry, desky a tomu podobné věci. Novou dlážkou tomu všemu odpomoženo, a právě pod chodbami vyjímá se dlážka hezky, poněvadž nejsou tam stolice.
Celý kostel vymalován a v presbytáři vyštafírován.
Ze staré malby zůstaly obrazy na plafonu v lodi, a i z těchto ten, jenž je nad varhany, změněn. Místo Božího oka tam nacházejícího, namalována doprostřed andělů Panna Marie neposkvrněného početí. Pan Gust. Preček, jenž měl odevzdanou malbu, měl tu na malování obrazů akademického malíře p. N. Šnída z Drážďan (šikovný!) a z Vídně p. N. Sitzer. Od prvního pocházejí dva pěkné obrazy na plafonu v presbytáři, kdežto p. Sitzer obnovoval staré obrazy v lodi a od něho pochází zmíněná Panna Maria nad varhany. Stěny malovali Přečkovi pomocníci, štafírování prováděl Přeček sám. Zlacení měl p. Jiří Gottwald z Litovle a také nejvíc dělal sám. Ozlatil též dva jednovské kříže u kostela a na rozcestí u dědiny. Zlatil také 6 oltářních svícnů na hlavním oltáři (34 zl.). Za práci Přečkovu vyplaceno 1.232 zl. r. č. a p. Jiří Gottwald dostal 338 zl. Na stravě a bytu byli Přečkovi u Klíčů, Gottwaldovi u Dostála. Ve svátek a v neděli obědvali též na faře, pouze pozvaní zdarma. Při tom obíleny obě zákristie a do dolní dána místo cihelné dlážky kamenná z presbytáře.
>>>
Přejít na další kapitolu kroniky:
Kronika 1890 - 1899, 2. část
Na podzim r. 1890 v listopadu nastoupil téměř zároveň duch. správu v Sukdole farář Josef Fišara a kooperátor Ed. Pavlík.
Svorným jejich předsevzetím bylo obnoviti a povznésti poutěmi a delším
neopravováním sešlý kostel. Hned na prvním kázání oznámil to farář farníkům. Rok 1891ní určen na přípravu a v roce 1892 měla se oprava provést.
Dobře pomohly dva fondy: zvonový, z něhož vzato 1200, a dlážkový, jenž rozebrán celý 700 zl. r. č. Předem již budiž uvedeno, že celá ta obnova kostela, která stála i s některými menšími opatřeními na 5000 zl. r. č., nepřipadlo na konkurenci, leda 450 zl. r. č., jež dány za opravu varhan.
Dne 2. června 1891 v pondělí po vizitaci přibyl sem p. Čeněk Venclík, architekt z Prostějova, který sestavil plán a načrtl k opravení některých částí na faře. Plány ty zaslané nejdůst. konsistoři a byly schváleny. Pan architekt, ačkoliv si dal práci s těmi plány a rozpočty, vzal jen málo (40 zl. i s cestou z Prostějova sem).
Na vnitřní opravu nabízeli se mnozí, avšak zadáno panu Přečkovi z Olomouce malba a panu Jiřímu Gottwaldovi z Litovle zlacení. Napřed vypočítána malba jen na presbytář, pak na celý kostel.
Farář podnikl ještě na podzim 1891 cestu k Jeho Jasnosti knížeti Janu Liechensteinu, aby od něho něco vyprosil a dostal 300 zl. r. č. srážky na šamotkách, které vzaty z knížecí továrny v Poštorné.
Jak podotknuto, byly pro konkurenční část opravy uvedené dva fondy, zvonový , z kterého vzato s dovolením konsistoře, a dlážkový.
Co se týkalo vnitřku, připravovány prostředky následovně:
Předně sbíráno od poutníků. Hodná pí. učitelová Kreislová z Lipové, roz. ze Sukdolského mlýnu, poradila, že v jejím rodišti Sloupu sbírají velební páni sami od poutníků. Jeden kněz slouží mši sv. a vyzve na počátku mše sv. (post outteintovitum) přišlé poutníky, aby darovali něco na opravu kostela a druhý kněz sbírá, chodě s talířkem po kostele, to zavedeno a sbíráno dvě léta 91 - 92. Sebráno tak 393 zl. r. č. ačkoliv bylo v 91tém roce málo poutníků, poněvadž bylo léto mokré, a poněvadž, což bylo hlavní, pršelo na velikou pouť i v sobotu, neděli před ní. Tak všeobecně řečeno byly poutě vůbec v úpadku u nás, i hostinští si stěžovali. Zato po opravě kostela si chválili a chválí dosud.
Dále založeny spolky omladinské po jednotlivých dědinách. Kněz sepsal po vesnicích, kdo bude přispívat, mládenci zvlášť a panny zvlášť. Vždy zvoleni tři z nich jako výboři a ti odváděli čtvrtletně, co nasbírali. (Viz knihu příspěvků ve far. arch.) Toho dne musel dát každý nejméně 1 kr. r. čis., kdo chtěl být v tom spolku, a pomodlit se nějakou krátkou modlitbu denně na dobrý úmysl, aby Pán Bůh vzbudil pro náš kostel štědré dobrodince. Kdo vytrval celý rok, dostal na konci fotografický obrázek našeho kostela s krajkama a vzadu s textem: Hospodine, miloval jsem okrasu domu Tvého a místo přebývání slávy Tvé. Nezahlazujž s bezbožnými Bože, duše mé. Žalm 25,8. 9. Tyto památné obrazy dostali jen ti vytrvalí a někteří větší dobrodinci kostelu, ale nikdo jiný ani za peníze, aby měli významnou památku.
Třetí zdroj na vnitřní opravu bylo vybírání od dobrých farníků po křesťanských cvičeních. Co kdo daroval, viz o tom knihu příspěvků ve farním archívu. Uvidíš tam, jak štědře obdarovali mnozí kostel, a z druhé strany poznáš, že jiní se též bídně zachovali. Pán Bůh zaplať hodným a netrestej ty zlé!
Jako všude byly čtvrtým zdrojem příjmů na opravu cizí dobrodinci. V první řadě byli to bývalí zdejší duchovní, jimž každému poslány za to, co dali, fotografie, a sice kostelu, fary, milostného obrazu a oltáře.
Mezi zdrojemi příjmů na kostel uvedeno budiž též, že roku 1892 zavedeny nové poutní obrázky Panny Marie Sukdolské. Poutní místo a nebyly tu poutní obrázky! Umíněno poutní obrázky zavést. Za tou příčinou zavolán z počátku podzimku 1891 olomoucký fotograf A. Seeburger, aby některé části kostela vyfotografoval. Dle těch fotografií prostředkoval pan J. N. Berka, obrázkář v Samotiškách u Olomouce od firmy Koupě na Smíchově poutní obrázky rozličného druhu. To prospělo znamenitě k pozdvižení poutního ruchu v Sukdole. Myšleno, že vynesou něco na kostel, ale v prvních letech nevynesly ničeho, poněvadž byla velká režie s počátku. Náklad nesli duchovní a prodávají se v levé zakristii a prodavač dostává 3 % z utrženého. Pan Berka se zavázal, že bude dávat z těch obrázků, nebudou-li se prodávat v sakristii, 10% na Sukdolský kostel. Později odporučuje se to tak udělat, zatím je lépe prodávat je tak v zákristii. Krátký popisek na těch obrázcích, jak povstalo poutní místo Sukdolské, pochází z fary.
Také dobře pomohlo k nějaké částce peněz zdejší ten sám rok založené „Bratrstvo ustavičné úcty Nejsvětější svátosti oltářní“.
O počátcích jeho a o příčinách založení víc dle „Knihu bratrskou“. Zde jen stujž, že údové ti dali krom všeobecných sbírek farských sami od sebe 121 zl. r. č. na křížový oltář, kterýchžto ovšem užito na opravu kostela vůbec.
S pomocí Boží se po těchto uvedených přípravách opraveno a zřízeno roku 1892:
Kostel celý z venku omítán a nalíčen, práci tu dělal konický zednický mistr Ant. Valenta, jenž též kladl cihelnou dlážku, která je pod dlážkou vrchní šamotkovou. V pondělí po Bílé neděli začala ta ohavnost spuštění. Sanktissimum odneseno do zákristie a tam bývala mše svatá po ten čas, co se kladla dlážka, a co se vůbec v kostele pracovalo. Na omítku z venku užito i mléka, jež dali hospodyně farnosti. Bylo ho až nazbyt, což ku cti všem hospodyním farnosti poznamenáno budiž. Z Lipové přivezla školní děvečka toho mléka dvě pořádné bečice.
Dána do kostela nová šamotová dlážka. Šamotky koupeny z kníže-Lichtenstejnské továrny na šamotky v Poštorné. Stála celkem 1.200 zl. r. č. s dovozem i s tou spodní dlažbou cihelnou. Dlážku sami kladli tovární dlaždičkáři, Slováci od Břeclavi. Znali své dílo robit dobře a přišli si na 4 zl. denně. Kladli ji ale 10 dní, v pondělí svatodušní přijeli a v úterý začali. Stravovali se u Dostálů v hostinci. Kromě toho byli několikrát pozváni na faru. Stará dlážka v kostele byla několikerá. U oltáře byl pískovec a pak v pravé zákristii. Kameny ty byly už pořádně vychozeny, a těžko se to lezlo poutníkům po kolenou kolem oltáře. V lodi prostředkem byl modrý šifrový kámen nestejné velikosti a hrbatý. Pod chodbami a v levé zákristii byly cihly. Tato část byla nejmírnější. Cihly vyhlazeny, sem tam některá scházela a lidé vůbec pod těmi chodbami ani se necítili jak v kostele. Na levé straně byly na té chodbě jako nějaké „rumplkamr“ žebříky, máry, desky a tomu podobné věci. Novou dlážkou tomu všemu odpomoženo, a právě pod chodbami vyjímá se dlážka hezky, poněvadž nejsou tam stolice.
Celý kostel vymalován a v presbytáři vyštafírován.
Ze staré malby zůstaly obrazy na plafonu v lodi, a i z těchto ten, jenž je nad varhany, změněn. Místo Božího oka tam nacházejícího, namalována doprostřed andělů Panna Marie neposkvrněného početí. Pan Gust. Preček, jenž měl odevzdanou malbu, měl tu na malování obrazů akademického malíře p. N. Šnída z Drážďan (šikovný!) a z Vídně p. N. Sitzer. Od prvního pocházejí dva pěkné obrazy na plafonu v presbytáři, kdežto p. Sitzer obnovoval staré obrazy v lodi a od něho pochází zmíněná Panna Maria nad varhany. Stěny malovali Přečkovi pomocníci, štafírování prováděl Přeček sám. Zlacení měl p. Jiří Gottwald z Litovle a také nejvíc dělal sám. Ozlatil též dva jednovské kříže u kostela a na rozcestí u dědiny. Zlatil také 6 oltářních svícnů na hlavním oltáři (34 zl.). Za práci Přečkovu vyplaceno 1.232 zl. r. č. a p. Jiří Gottwald dostal 338 zl. Na stravě a bytu byli Přečkovi u Klíčů, Gottwaldovi u Dostála. Ve svátek a v neděli obědvali též na faře, pouze pozvaní zdarma. Při tom obíleny obě zákristie a do dolní dána místo cihelné dlážky kamenná z presbytáře.
>>>
Přejít na další kapitolu kroniky:
Kronika 1890 - 1899, 2. část