Kronika 1890 - 1899, 3. část
Obnova kostelu v letech 1890tých a dějiny jeho za faráře Josefa Fišary (1890 - 1899) - 2. pokračování
V duchovní správě.
Zařízeno a obnoveno též mnohé, zažity slasti i strasti střídavě.
R. 1891 hned první rok zavedeny zpovědní cedulky, a sice zavedeno jejich dávání a i vracení. Před tím cedulky zpovědní ani nevydávány ani nevybírány. Na důkaz prospěchu tohoto zavedení cedulek ve farnosti Sukdolské stujž to, že 1891, kdy se nevědělo že se budou ty cedulky vybírat, bylo u sv. zpovědi zde 1475, a v r. 1892 po prvním vybírání cedulek plných 1899, tedy přes 200 poutníků více. Přírůstek ten stojí zajisté za rozdělování a vybírání při těch několika křesťanských cvičeních.
R. 1892 sešli se páni ve farnosti nacházející, údové bratrstva „Ustavičné úcty nejsv. Svátosti pod ochranou sv. Otce Benedikta a na vysvobození duší z očistce“ a založeno při zdejším kostele vlastní filiální bratrstvo podřízené arcibratrstvu stejného jména v Lamberku. Tím zavedeno do pořádku, co bylo roztroušeno a povstala pěkná nová pouť na 3. neděli po sv. Duchu s plnomocnými odpustky nejen pro údy bratrstva, ale i pro všecky poutníky vůbec, jížto obyčejné podmínky a získání plnomocných odpustků potřebné vyplní a náš kostel v ten den navštíví.
Povinnosti farnímu duchovenstvu tím nepřinesly žádné, leč nějakou hodinku zpovědi v sobotu před tou poutí, pak něco zpovědi ráno, a odpoledne kázání o nejsv. Svátosti neb o Božském Srdci Páně, podle toho jaké bývá o hrubé. Velká mše sv. bývá s asistencí, jaká dle možnosti o všech mariánských svátcích, kdy tu bývají poutníci. Údové bratrstva toho mívají krom hlavní slavnosti na tu 3. neděli po sv. Duchu též ještě v roce v neděli odpoledne po požehnání pobožnost. Tuto pobožnost dobře je, když vede kněz sám, ale nemusí.
Nejkrásnější slavnost, jaká snad tak hned v Sukdole nebyla a nebude, byla ještě několikrát již podotknutá slavnost založení Sukdolského bratrstva 11. června 1893. Nelitovalo se ničeho, aby jen skvěle vypadala, první ta bratrská slavnost. Psáno, zváno, proseno na všecky strany v soukromých dopisech na farní úřady, v novinách, ve Šk B. SP. Práce ta se ovšem v duchovním smyslu vyplatila. Nelze tu obšírně popisovat vše, co se tenkrát večer před slavností a pak ve slavnost samu dělo, jak na všecky strany cesty spravovány, než měl tu praelát přijet, jak sháněny kdoví odkud koni na banderium, pak stříleno jak vítáno, jak radostí naši takovou okázalostí, kterou Sukdol ještě neviděl, i plakáno, o tom všem tu nelze mluvit, ale za to budiž to zde uvedeno, že v první tu slavnost bratrskou tu bylo na 10. 000, pravdu na deset tisíc, lidu a těch k sv. přijímání přistoupilo dobře 800 - 1000. Vivant sequentes! Farníci pravili a praví, že takového něco neviděli. (další vložka z novin).
Pro věčnou památku zaznamenána budiž zde zázračně vyslyšená pouť do Jaroměřic dne 11. července 1893 (měsíc po slavnosti) .
Rok 1893tí byl z jara a i v létě velice suchý. Nepršelo od jarního tání, až již se blížili žně. Špatné byly vyhlídky na žně. Seno nepatrná sklizeň, nyní ještě hrozilo, že celá žeň bude špatná. Konaná modlení za úrodný déšť a kde kdo prosil, aby se jen už Pán Bůh smiloval a poslal nějakou vláhu. Studynka svaté vody zamknuta po celý ten čas, a i dvakrát v noci od lidí, nemajících vody na vaření, vypáčena. Z Lipové vyšla myšlenka (Havelková z gruntu) jíti na pouť do Sloupu. Myšlenka ta na faře změněna, aby šli všichni farníci na pouť, a sice do Jaroměřic, poněvadž tam předkové vyprosili již jednou (na sv. Jana Křtitele) déšť a úrodu ve špatných letech 1805. Ačkoliv jsme tam byli na každoroční pouti před 3 nedělemi na sv. Jana Křtitele, plán ponechán a uskutečněn.
V neděli to umíněno odpoledne, v pondělí bubnem pouť oznámena, a sice ve všech přifařených vesnicích, a v úterý ráno po mši sv. ( o 5 hod. ) se sešlo nevídané procesí na pouť přichystané. Tři starší bratři měli dosti práce modlit se s poutníky. Byli to: Sekanina z Lipové, Zatloukal Jos. ze Sukdola a pan Synek (tabákový) též ze Sukdola. Když jsme ráno šli, nikde ani mráčku, slabá naděje na déšť. Modlili jsme se věru všichni upřímně, jak cestou tam, tak v Jaroměřicích samých. Kněz vedl křížovou cestu a nebyl nikdo kdo by si místo křížové cesty snad někde hověl. Když jsme vycházeli z lesa u Šubířova, začal vítr a také mráčky sem tam se ukazovaly, blížili se k zemi šedly víc, houstly. A než jsme přišli ke skřípovské lípě, padal na vyprahlou zem úrodný deštíček. Slzy vyhrkly mnohým z nás radostí z očí a rád se každý nechal pokropiti posvátným vyprošeným deštěm. Ani deštníky nerozdělávány. Cestou déšť ustal a přišli jsme šťastně do Labutic. Tu čekal poutníky druhý kněz naproti s p. nadučitelem a dítkami. Přišli se naproti podívat, jak jsme se šťastně modlili a s vděčností k Pánu Bohu, že nás vyslyšel. Když se v Labuticích průvod seřadil, zanotil Synek z Klárek na přivítanou Panně Marii Sukdolské mariánskou „Zdrava budiž královno - matko milostivá, dobroty plná, Panno nám bídným náchylná“. Zdaleka burácela blížicí se bouře, vítr hnal mraky nad hlavy - zpíváno proto zvesela - déšť už byl tu. V kostele dáno slavné sv. požehnání, a než uděleno spustil se déšť tak, že poutníci ne Jednovští zmokli důkladně cestou k domovu. Ráno nebylo lze dočkat šera. Každý toužil podívat se jak ten vyprošený déšť posloužil kraji. Po přestávce asi dvoudenní po tomto dešti pršelo zas a úroda zachována. A Domino factum est istud et est mirábile in ventonosris. Ps. 114. Od té doby jsou nyní dva určité dny pro pouť do Jaroměřic na sv. Jana Kř. a na den 11. července.
K vzácným okamžikům připočíst tu třeba i papežskou slavnost. Otec Lev XIII. slavil ten den padesátiletou výročnici, co byl posvěcen na biskupa. Místo popisu jak vše provedeno, stůjž zde posudek hraběnky komtesy Ernestíny Žerotínky, která tu právě návštěvou na faře dlela.
K rozhledu po okolí poslouží poznamenání, jak ochotně vypomáhali důstojní a velební páni spolubratři, když bývali v Sukdole poutě a slavnosti. První, kdož pro ni byl vždycky zapřažen, to byl stražiský dp. farář Val. Hříbek. Neméně tělem i duší pomáhali dpp. brodečtí, zvláště dp. Ant. Zbořil, nynější (1894) farář konický, nepřekonatelný pomocník ve zpovědi, o velké pouti býval stálý velkopoutní celebrant dp. Jan Kubíček, farář ptenský, nyní (1894) v Mostkovicích, krom toho mívali kázání zde, když přišli se svými procesími kněží: protivanovský, štěpánovský, benešovský. Na slavnost bratrskou odpoledne káže první kaplan konický.
Quoadbene kooperatois scias,quilegis anno 1892 et 1893 bis recursus sociptos esse ad c. r. cons. sch. Nuraviae quoad nemunerationes pro scholis extraneis Seč et Lipová et acquisitam ese pro 78 fl. portionem duplicem i. e. 146 fl. r. a.
Non potest kooperatori nonarridere. Acquisitia haec effectum habuit huncc: cubiculum cooperatoris renovaum anno statuin 1893 sumtibu renumerati.
S velkým napětí se očekávalo, jak vypsána r. 1894 odpustková slavnost Bož. S. Páně. V r. 1892 bylo založeno bratrstvo, z něhož ta slavnost pochází, v. r. 1893 slavena ta slavnost, jak popsáno zvlášť okázale, a tedy rok 94tý měl býti první s pravidelným chodem. A ejhle tento první krok pěkně začal! Byli tu koničtí s průvodem, a budou chodit nadále, u sv. svátosti bylo 200 lidí, a tak tato nová pouť pěkně se bude řaditi k ostatním.
Varhanictví
Při kostele měl dlouho a dlouho p. nadučitel Josef Svoboda, tuším třicet let. Za administratury dp. faráři Josefu Šeredovi dán p. nadučitel Svoboda do výslužby a přišel sem, jak již kdesi doufám shora podotknuto, za nadučitele pan Jiljí Novotný z Cokytle na Zábřežsku. Byl to již starší pán a jeho přednější štace byly Bohuslavice, Cotkytle, oboje na okrese Zábřežském, ale z obou těchto míst jím hnuli z ohledu služebních. Tento p. nadučitel stal se při příchodu svém do Jednova varhaníkem… De mortuis nihil bene, praví přísloví. Ale kdož za to, že historie, byť i v malém, žádá také na druhé straně pravdu, byť tato i smutná byla. Pan nadučitel Novotný znal pramálo, v notách vůbec, z tónin nic a z varhan kouzlil zvuky, že nebylo radno do kostela jíti ráno bez snídaní…Tyto slechové muky pro farníky i kněze trvali přes dvě léta od prázdnin 1890 až do vánoc 1892, až zvolen za varhaníka mladý zdejší učitel pan Herben Polešák, kterýmž začal jiný pořádek a ruch ve všem, jak ve zpěvu, tak ve varhanictví. Musel se z počátku sice pilně též cvičit, ovšem vytrvalostí a zájmem o věc vůbec přivedl varhanictví a zpěv v sukdolském chrámu Páně k netušené dokonalosti. Ničeho neměl, na čem by byl stavěl, ani zpěváka ani not, a přece ve dvou letech úmorné ovšem práce mohl říci: Vici, překonal jsem všecko. V těchto dvou letech zařízen a vycvičen slušný perzonálek zpěvácký pro chór s hezkým výběrem mší a složen z všeho druhu, a pak nacvičeny nové písně naporučené vrchností duchovní pro arcidiecézi olomouckou. Obě tyto vymoženosti jsou ceny veliké a zasluhují, aby od každého byly uznány a aby dál na nich se stavělo. Co se týká nových písní pro olomouckou arcidiecézi, tož byly tyto už hned tuším r. 1887 rozkázány, ale nedbáno toho rozkazu až tedy v letech 1892, 1893 1894, cvičeny. Kvůli pravdě zas jen uvedeno budiž ještě, že také znamenitým tahounem v zavádění jak chorálního zpěvu, tak i lidového kancionálu, byl místní farář sám. Jeho plíce a kapsy řekli by tak mnohé o tom jak se zavádí zpěv.
V letech 1890 - 1894 zvelebovány též kapličky.
Ve venkovských vesnicích zdejší farnosti tak hned r. 1891 v Hrochově koupili sošku Lurdské Panny Marie. Zomítali kapličku a konána tam v listopadu zmíněného roku poměrně dosti okázalá slavnost svěcení - a od té doby jsou tam v té kapličce v neděli odpoledne a též i někdy jindy nábožná odpolední modlení.
V Lipové udělali v r. 1892 s kapličkou znamenitý pokrok. Měli tam až do té doby v hezky vystavěné kapli nehezký, trestuhodný předpotopní nepořádek. Za starostování Josefa Kováře vulgo Michálka vystavena sice slušná kaplička, ale jak byli s vystavěním hotovi, nestarala se živá duše ani o to nejmenší, co do kapličky patří. Byla prý to stavba hezky drahá a přesto to nedodělali. Měli tam schovaný vždycky tragač a tak se říkalo, že v Lipové mají založení tragače…
V roce 1892 dal se do úpravy této kaple, aby smyl hanbu obce, tamější vzorný pan učitel, Kreisl i s paní učitelovou. Jeho přičiněním svrženo staré zastupitelstvo obce, zvoleno jiné, a zaveden v obci jiný pořádek. Pan učitel i zmíněná šlechetná jeho paní sháněli kde se co dalo a práci jejich, že byla ideální, požehnal Pán Bůh, tak že než rok minul, byla lipovská kaple opravena, vyzdobena, a roku 1893 dne 11. června odpoledne co nejslavněji posvěcena. Nyní mívají Lipovští ve své kapli 4 krát v roce mši sv. na úmysl obce. Kéž by Pán Bůh hodně slyšel modlitby za dobrodince té kaple v nebi tam vysílané a odměnil tu světsky tak nevděčnou a záslužnou práci zvláště p. učitele a jeho paní! Dosud panuje v Lipové kořalka, dejž tak Bože, aby i to s pomocí tvou se tam nějak šťastněji utvářelo!
V Seči vystavena a pěkně zřízena kaple již dříve za dp. faráře Šmerka, zásluhou hlavně zbožného občana Martina Švece, jenž odkázal na ni asi 700 zl. a odporučil svému zeti Tomáši Grulichovi o kapli se starati. Tento zeť Tomáš Grulich, nejen že věrně plní přání svého tchána, nýbrž činí ještě více, on je kapličky Sečské pravým ochráncem a kde čeho třeba, všecko obstarává. Hned po vystavení povoleno tam sloužit 4 mše sv. ročně, kterýžto počet rozmnožen o 3 roku 1893 a sice fundací na tři tiché requiem za 4 † p. Klíče a př. Milé se to tam v té kapli slouží.
>>>
Přejít na další kapitolu kroniky:
Kronika 1890 - 1899, 4. část
V duchovní správě.
Zařízeno a obnoveno též mnohé, zažity slasti i strasti střídavě.
R. 1891 hned první rok zavedeny zpovědní cedulky, a sice zavedeno jejich dávání a i vracení. Před tím cedulky zpovědní ani nevydávány ani nevybírány. Na důkaz prospěchu tohoto zavedení cedulek ve farnosti Sukdolské stujž to, že 1891, kdy se nevědělo že se budou ty cedulky vybírat, bylo u sv. zpovědi zde 1475, a v r. 1892 po prvním vybírání cedulek plných 1899, tedy přes 200 poutníků více. Přírůstek ten stojí zajisté za rozdělování a vybírání při těch několika křesťanských cvičeních.
R. 1892 sešli se páni ve farnosti nacházející, údové bratrstva „Ustavičné úcty nejsv. Svátosti pod ochranou sv. Otce Benedikta a na vysvobození duší z očistce“ a založeno při zdejším kostele vlastní filiální bratrstvo podřízené arcibratrstvu stejného jména v Lamberku. Tím zavedeno do pořádku, co bylo roztroušeno a povstala pěkná nová pouť na 3. neděli po sv. Duchu s plnomocnými odpustky nejen pro údy bratrstva, ale i pro všecky poutníky vůbec, jížto obyčejné podmínky a získání plnomocných odpustků potřebné vyplní a náš kostel v ten den navštíví.
Povinnosti farnímu duchovenstvu tím nepřinesly žádné, leč nějakou hodinku zpovědi v sobotu před tou poutí, pak něco zpovědi ráno, a odpoledne kázání o nejsv. Svátosti neb o Božském Srdci Páně, podle toho jaké bývá o hrubé. Velká mše sv. bývá s asistencí, jaká dle možnosti o všech mariánských svátcích, kdy tu bývají poutníci. Údové bratrstva toho mívají krom hlavní slavnosti na tu 3. neděli po sv. Duchu též ještě v roce v neděli odpoledne po požehnání pobožnost. Tuto pobožnost dobře je, když vede kněz sám, ale nemusí.
Nejkrásnější slavnost, jaká snad tak hned v Sukdole nebyla a nebude, byla ještě několikrát již podotknutá slavnost založení Sukdolského bratrstva 11. června 1893. Nelitovalo se ničeho, aby jen skvěle vypadala, první ta bratrská slavnost. Psáno, zváno, proseno na všecky strany v soukromých dopisech na farní úřady, v novinách, ve Šk B. SP. Práce ta se ovšem v duchovním smyslu vyplatila. Nelze tu obšírně popisovat vše, co se tenkrát večer před slavností a pak ve slavnost samu dělo, jak na všecky strany cesty spravovány, než měl tu praelát přijet, jak sháněny kdoví odkud koni na banderium, pak stříleno jak vítáno, jak radostí naši takovou okázalostí, kterou Sukdol ještě neviděl, i plakáno, o tom všem tu nelze mluvit, ale za to budiž to zde uvedeno, že v první tu slavnost bratrskou tu bylo na 10. 000, pravdu na deset tisíc, lidu a těch k sv. přijímání přistoupilo dobře 800 - 1000. Vivant sequentes! Farníci pravili a praví, že takového něco neviděli. (další vložka z novin).
Pro věčnou památku zaznamenána budiž zde zázračně vyslyšená pouť do Jaroměřic dne 11. července 1893 (měsíc po slavnosti) .
Rok 1893tí byl z jara a i v létě velice suchý. Nepršelo od jarního tání, až již se blížili žně. Špatné byly vyhlídky na žně. Seno nepatrná sklizeň, nyní ještě hrozilo, že celá žeň bude špatná. Konaná modlení za úrodný déšť a kde kdo prosil, aby se jen už Pán Bůh smiloval a poslal nějakou vláhu. Studynka svaté vody zamknuta po celý ten čas, a i dvakrát v noci od lidí, nemajících vody na vaření, vypáčena. Z Lipové vyšla myšlenka (Havelková z gruntu) jíti na pouť do Sloupu. Myšlenka ta na faře změněna, aby šli všichni farníci na pouť, a sice do Jaroměřic, poněvadž tam předkové vyprosili již jednou (na sv. Jana Křtitele) déšť a úrodu ve špatných letech 1805. Ačkoliv jsme tam byli na každoroční pouti před 3 nedělemi na sv. Jana Křtitele, plán ponechán a uskutečněn.
V neděli to umíněno odpoledne, v pondělí bubnem pouť oznámena, a sice ve všech přifařených vesnicích, a v úterý ráno po mši sv. ( o 5 hod. ) se sešlo nevídané procesí na pouť přichystané. Tři starší bratři měli dosti práce modlit se s poutníky. Byli to: Sekanina z Lipové, Zatloukal Jos. ze Sukdola a pan Synek (tabákový) též ze Sukdola. Když jsme ráno šli, nikde ani mráčku, slabá naděje na déšť. Modlili jsme se věru všichni upřímně, jak cestou tam, tak v Jaroměřicích samých. Kněz vedl křížovou cestu a nebyl nikdo kdo by si místo křížové cesty snad někde hověl. Když jsme vycházeli z lesa u Šubířova, začal vítr a také mráčky sem tam se ukazovaly, blížili se k zemi šedly víc, houstly. A než jsme přišli ke skřípovské lípě, padal na vyprahlou zem úrodný deštíček. Slzy vyhrkly mnohým z nás radostí z očí a rád se každý nechal pokropiti posvátným vyprošeným deštěm. Ani deštníky nerozdělávány. Cestou déšť ustal a přišli jsme šťastně do Labutic. Tu čekal poutníky druhý kněz naproti s p. nadučitelem a dítkami. Přišli se naproti podívat, jak jsme se šťastně modlili a s vděčností k Pánu Bohu, že nás vyslyšel. Když se v Labuticích průvod seřadil, zanotil Synek z Klárek na přivítanou Panně Marii Sukdolské mariánskou „Zdrava budiž královno - matko milostivá, dobroty plná, Panno nám bídným náchylná“. Zdaleka burácela blížicí se bouře, vítr hnal mraky nad hlavy - zpíváno proto zvesela - déšť už byl tu. V kostele dáno slavné sv. požehnání, a než uděleno spustil se déšť tak, že poutníci ne Jednovští zmokli důkladně cestou k domovu. Ráno nebylo lze dočkat šera. Každý toužil podívat se jak ten vyprošený déšť posloužil kraji. Po přestávce asi dvoudenní po tomto dešti pršelo zas a úroda zachována. A Domino factum est istud et est mirábile in ventonosris. Ps. 114. Od té doby jsou nyní dva určité dny pro pouť do Jaroměřic na sv. Jana Kř. a na den 11. července.
K vzácným okamžikům připočíst tu třeba i papežskou slavnost. Otec Lev XIII. slavil ten den padesátiletou výročnici, co byl posvěcen na biskupa. Místo popisu jak vše provedeno, stůjž zde posudek hraběnky komtesy Ernestíny Žerotínky, která tu právě návštěvou na faře dlela.
K rozhledu po okolí poslouží poznamenání, jak ochotně vypomáhali důstojní a velební páni spolubratři, když bývali v Sukdole poutě a slavnosti. První, kdož pro ni byl vždycky zapřažen, to byl stražiský dp. farář Val. Hříbek. Neméně tělem i duší pomáhali dpp. brodečtí, zvláště dp. Ant. Zbořil, nynější (1894) farář konický, nepřekonatelný pomocník ve zpovědi, o velké pouti býval stálý velkopoutní celebrant dp. Jan Kubíček, farář ptenský, nyní (1894) v Mostkovicích, krom toho mívali kázání zde, když přišli se svými procesími kněží: protivanovský, štěpánovský, benešovský. Na slavnost bratrskou odpoledne káže první kaplan konický.
Quoadbene kooperatois scias,quilegis anno 1892 et 1893 bis recursus sociptos esse ad c. r. cons. sch. Nuraviae quoad nemunerationes pro scholis extraneis Seč et Lipová et acquisitam ese pro 78 fl. portionem duplicem i. e. 146 fl. r. a.
Non potest kooperatori nonarridere. Acquisitia haec effectum habuit huncc: cubiculum cooperatoris renovaum anno statuin 1893 sumtibu renumerati.
S velkým napětí se očekávalo, jak vypsána r. 1894 odpustková slavnost Bož. S. Páně. V r. 1892 bylo založeno bratrstvo, z něhož ta slavnost pochází, v. r. 1893 slavena ta slavnost, jak popsáno zvlášť okázale, a tedy rok 94tý měl býti první s pravidelným chodem. A ejhle tento první krok pěkně začal! Byli tu koničtí s průvodem, a budou chodit nadále, u sv. svátosti bylo 200 lidí, a tak tato nová pouť pěkně se bude řaditi k ostatním.
Varhanictví
Při kostele měl dlouho a dlouho p. nadučitel Josef Svoboda, tuším třicet let. Za administratury dp. faráři Josefu Šeredovi dán p. nadučitel Svoboda do výslužby a přišel sem, jak již kdesi doufám shora podotknuto, za nadučitele pan Jiljí Novotný z Cokytle na Zábřežsku. Byl to již starší pán a jeho přednější štace byly Bohuslavice, Cotkytle, oboje na okrese Zábřežském, ale z obou těchto míst jím hnuli z ohledu služebních. Tento p. nadučitel stal se při příchodu svém do Jednova varhaníkem… De mortuis nihil bene, praví přísloví. Ale kdož za to, že historie, byť i v malém, žádá také na druhé straně pravdu, byť tato i smutná byla. Pan nadučitel Novotný znal pramálo, v notách vůbec, z tónin nic a z varhan kouzlil zvuky, že nebylo radno do kostela jíti ráno bez snídaní…Tyto slechové muky pro farníky i kněze trvali přes dvě léta od prázdnin 1890 až do vánoc 1892, až zvolen za varhaníka mladý zdejší učitel pan Herben Polešák, kterýmž začal jiný pořádek a ruch ve všem, jak ve zpěvu, tak ve varhanictví. Musel se z počátku sice pilně též cvičit, ovšem vytrvalostí a zájmem o věc vůbec přivedl varhanictví a zpěv v sukdolském chrámu Páně k netušené dokonalosti. Ničeho neměl, na čem by byl stavěl, ani zpěváka ani not, a přece ve dvou letech úmorné ovšem práce mohl říci: Vici, překonal jsem všecko. V těchto dvou letech zařízen a vycvičen slušný perzonálek zpěvácký pro chór s hezkým výběrem mší a složen z všeho druhu, a pak nacvičeny nové písně naporučené vrchností duchovní pro arcidiecézi olomouckou. Obě tyto vymoženosti jsou ceny veliké a zasluhují, aby od každého byly uznány a aby dál na nich se stavělo. Co se týká nových písní pro olomouckou arcidiecézi, tož byly tyto už hned tuším r. 1887 rozkázány, ale nedbáno toho rozkazu až tedy v letech 1892, 1893 1894, cvičeny. Kvůli pravdě zas jen uvedeno budiž ještě, že také znamenitým tahounem v zavádění jak chorálního zpěvu, tak i lidového kancionálu, byl místní farář sám. Jeho plíce a kapsy řekli by tak mnohé o tom jak se zavádí zpěv.
V letech 1890 - 1894 zvelebovány též kapličky.
Ve venkovských vesnicích zdejší farnosti tak hned r. 1891 v Hrochově koupili sošku Lurdské Panny Marie. Zomítali kapličku a konána tam v listopadu zmíněného roku poměrně dosti okázalá slavnost svěcení - a od té doby jsou tam v té kapličce v neděli odpoledne a též i někdy jindy nábožná odpolední modlení.
V Lipové udělali v r. 1892 s kapličkou znamenitý pokrok. Měli tam až do té doby v hezky vystavěné kapli nehezký, trestuhodný předpotopní nepořádek. Za starostování Josefa Kováře vulgo Michálka vystavena sice slušná kaplička, ale jak byli s vystavěním hotovi, nestarala se živá duše ani o to nejmenší, co do kapličky patří. Byla prý to stavba hezky drahá a přesto to nedodělali. Měli tam schovaný vždycky tragač a tak se říkalo, že v Lipové mají založení tragače…
V roce 1892 dal se do úpravy této kaple, aby smyl hanbu obce, tamější vzorný pan učitel, Kreisl i s paní učitelovou. Jeho přičiněním svrženo staré zastupitelstvo obce, zvoleno jiné, a zaveden v obci jiný pořádek. Pan učitel i zmíněná šlechetná jeho paní sháněli kde se co dalo a práci jejich, že byla ideální, požehnal Pán Bůh, tak že než rok minul, byla lipovská kaple opravena, vyzdobena, a roku 1893 dne 11. června odpoledne co nejslavněji posvěcena. Nyní mívají Lipovští ve své kapli 4 krát v roce mši sv. na úmysl obce. Kéž by Pán Bůh hodně slyšel modlitby za dobrodince té kaple v nebi tam vysílané a odměnil tu světsky tak nevděčnou a záslužnou práci zvláště p. učitele a jeho paní! Dosud panuje v Lipové kořalka, dejž tak Bože, aby i to s pomocí tvou se tam nějak šťastněji utvářelo!
V Seči vystavena a pěkně zřízena kaple již dříve za dp. faráře Šmerka, zásluhou hlavně zbožného občana Martina Švece, jenž odkázal na ni asi 700 zl. a odporučil svému zeti Tomáši Grulichovi o kapli se starati. Tento zeť Tomáš Grulich, nejen že věrně plní přání svého tchána, nýbrž činí ještě více, on je kapličky Sečské pravým ochráncem a kde čeho třeba, všecko obstarává. Hned po vystavení povoleno tam sloužit 4 mše sv. ročně, kterýžto počet rozmnožen o 3 roku 1893 a sice fundací na tři tiché requiem za 4 † p. Klíče a př. Milé se to tam v té kapli slouží.
>>>
Přejít na další kapitolu kroniky:
Kronika 1890 - 1899, 4. část