Kronika 1910, 3. část
Stručné dějiny posvátného mariánského místa v Sukdole, jak byly uveřejněny v „Našinci“ roku 1910
Malé čtvrthodiny na západ od obce Sukdola probíhá od severu na jih asi deset minut dlouhé dosti hluboké údolí žleb zvané, též suchý důl, od kterého jméno své má blízká obec Sukdol - Suchdol, protože krajina tato trpí nedostatkem vody, obzvláště v době sucha. V tomto žlebu jest ale pramen živé vody, který ani za největšího sucha nevysychá, k tomu prameni, když nikde jinde vody není, přicházejí z celého okolí pro vodu. Tato okolnost vzbudila zajisté v lidu úctu k této vodě a proto od nepaměti pramen tento za posvátný pokládají. Zbožný jakýs člověk z vděčnosti za takové dobrodiní upevnil na strom u vody stojící v kapličkovém dřevěném rámu ze dřeva řezanou sošku bolestné Rodičky Boží, pramen pak a soška Panny Marie stáli se společným nerozlučitelným předmětem úcty zbožného a vděčného lidu z blízka i z daleka. Sem přecházeli pak nejen vážit vody, ale též prosit Rodičku Boží o pomoc a přispění v potřebách tělesných i duchovních, a byly prosby mnohých a mnohých vyslyšeny. Z vděčnosti postavili ctitelé mariánští nad pramenem posvátné vody kamennou kapličku, aby pramen této živé vody před znečištěním a zneuctěním byl chráněn, jednak aby v ní mohla chráněná býti před úrazem soška milostná. Pověst o milostivých vyslyšeních a podivuhodných uzdraveních roznesla se zbožnými ctiteli mariánskými daleko široko. Dle dochovaného podání připutoval též k sošce milostné a posvátné vodě jistý úředník jménem Ainser bělmem oslepený, který dověděl se o milostném tomto místě v Olomouci v klášteře panennském sv. Kláry, kterému zdejší krajina poddána byla. Ainser byl přiveden manželkou svou až k prameni posvátné vody, poklekl na zem i s manželkou svou obrácen tváří ke kapličce, v níž nalézala se milostná soška. Po vroucí modlitbě umyl sobě vodou posvátnou oči, po tomto umytí zasvitlo mu v očích, bělmo spadlo a úředník Ainser prohlédl ke veliké radosti manželky své. Velebíce Boha a děkujíce mocné pomocnici křesťanů vraceli se do domova svého.
Tehdejší farář konický ku jehož duchovní správě Sukdol patřil, tento podivuhodný případ, jakož i jiné ještě případy podivuhodného uzdravení, oznámil biskupské konsistoři olomoucké. Konsistoř rozhodla, že taková soška milostná patří na místo důstojné a posvěcené. Poněvadž ale v Sukdole kostela nebylo, nařídila, aby milostná soška přenesena byla do farního kostela ve Ptení a tam na místě důstojném umístěna. To všechno mělo se státi nenápadně a se vší tichosti (absque strepitu in omni silentio), aby bylo zabráněno reptání a snad vzbouření zdejšího lidu. Správce děkanství, farář slatěnický s farářem konickým, měli nařízeno toto přenášení provésti.
Mnoho to stálo námahy a mluvení děkanovi - farář konický z obavy se nedostavil - , než uklidnil lid ze všech stran sem se zběhnuvší ubezpečením, že soška milostná přijde opět zpět. V kostele ptenském byla soška umístěna u hlavního oltáře na sloupu na straně evangelní.
Ctitelé mariánští ale chodili stále k posvátné vodě do Sukdola a nikoli do Ptení, k tomu se ještě přihodilo to, že ve Ptení několikráte za sebou kroupy velkých škod nadělaly. Což všeobecně se vykládalo, že milostná soška ve Ptení býti nechce. V této nesnázi se konečně rozhodl panenský klášter u Kláry v Olomouci, majitel panství Ptení - Sukdol, postaviti na místě posvátném kostel a ustanoviti při něm kněze, který by duchovní potřeby zdejšího lidu a poutníků obstarával. Tak roku 1763 s povolením církevním kaplička vodní zbořena a položeny základy k novému kostelu. Poněvadž ale panenský klášter sv. Kláry neměl té doby dosti prostředků, stavěn nejprve presbytář a to zrovna nad pramenem živé vody posvátné, tak že pramen pod oltářem vyvěrá, proto základy stavěny na dubových pilotech hluboko pod pramenem do země zaražených. Venku pak na straně evangelní tvoří pramen studánku.
Presbytář roku 1765 dostavěn, příční zdí a dveřmi uzavřen. Nad presbytářem umístěna na kalenici dřevěná věžka s dvěma zvonky. Veškeré zařízení bohoslužebné i obraz Navštívení Panny Marie na hlavní oltář dopraveno z kláštera z Olomouce.
S povolením konsistoře přenesly sestry sv. Kláry milostnou sošku Panny Marie z ptenského kostela do kláštera do Olomouce, kde ji důstojně ozdobily a novým umělecky řezaným rámem kapličkovým opatřily, a zpět do Ptenského kostela dopraviti daly, kde měla soška býti až do úplného vypravení presbytáře v Sukdole.
Dne 1. řijna 1765 vyhotovena a podepsána klášterem fundační listina, dle které ustanoven při presbytáři v Sukdole kaplan, podřízený faráře konického. Jeho povinností bylo dle téže fundační listiny opatřovat duchovní potřeby věřících v obcích Sukdole, Hrochově, Deštné, Brodku a Lhotě, sloužiti v kapli mši sv. a mariánským poutníkům sloužiti.
Té doby nebylo ještě ani osady Klárek ani obce Labutice, ani Ainserdorfu či Ainserovu, dnešního Jednova. U posvátné vody byla jen myslivna, hájovna, nová kaple a dřevěný domek pro kostelníka. Nynější přifařené obce Seč a Lipová patřily do Protivanova.
Ku výživě exposity bylo vykázáno z panského důchodu ve Ptení na penězích 150,- zl. kn. m., čtyři staré moravské měřice pšenice, osm měřic žita, dvanáct sáhů pálícího dřeva a čtyři sudy piva. Byt připraven byl pro kněze prozatímní v panském dvoře kláreckém.
První kaplan, exposita Šebastian Kamenický, nastěhoval se do Sukdola dne 14. října 1765, dne 15. října dle nařízení konsistoře přenesl ve slavném průvodu milostnou sošku bolestné Rodičky Boží z ptenského kostela do Sukdola, 16. pak října požehnal církevně kapli u posvátné vody a sloužil první zpívanou mši sv. před milostnou soškou nad pramenem posvátné vody v nové kapli za ohromného účastenství rozradostnělých ctitelů z blízka i daleka se shromáždivšich. Pro pohodlí poutníků postavena pak u kaple dřevěná panská hospoda a tři chalupy.
Lesík, kterým porostlé byly stráně a úbočí suchého dolu, pomalu mizel a stavěny s dovolením vrchnosti domky pro poutní obchodníky.
Tuto povstávající osadu začala vrchnost ve svých úředních jednáních nazývat Ainsersdorf, v přípisech českých Aiserov, v upomínku na podivuhodné uzdravení úředníka Aisera.
Jméno Jednov objevuje se poprvé roku 1843 a jest špatný překlad slova Aiser.
Než žádné z těchto pojmenování v lidu se neujalo, jakkoliv dnes pojmenování Ainsersdorf - Jednov za úřední platí, až po dnes chodí osadníci z okolí ke kapli a poutníci z daleka putují do Sukdola, neb Malého Sukdola, Aisersdorf - Jednov jest jim neznám.
Ku dostavení kostela a k postavení obydlí pro kněze u kaple klášter sv. Kláry se už nedostal, jednak pro tíseň peněžní, jednak proto, že už roku 1782 císař Josef zrušil některé kláštery, mezi nimi i klášter sv. Kláry v Olomouci. Klášterní majetek zabrán a z výtěžku založen fond matice náboženské pro církevní potřeby. Dvory klárecký a labutický zrušeny, rozparcelovány, a parcely chudým osadníkům prodány, tak povstaly osady Klárky a Labutice. Labutice staly se obcí samostatnou a Klárky až po dnes jsou ve svazku obce Sukdola. Jakož i osady Jednov - Aisersdorf. Tyto tři osady tvoří jednu politickou obec Sukdol.
Roku 1784 Brodek, Deštná a Lhota osamostatněny, za to přiděleny ku duchovní správě v Sukdole obce Seč a Lipová z farnosti protivanovské. Poněvadž jeden kněz, a k tomu ještě podřízený, nemohl tolik práce zdolati, povýšena ještě téhož roku expositura na samostatnou duchovní správu a přidělen hned kooperátor nákladem matice náboženské. První samostatný duchovní správce byl František Topper a jako první kooperátor Josef Kořistka. Až do roku 1800 přebývali oba duchovní v Klárkách, kde v rozprodaném dvoře byl na kněze maticí náboženskou byt dočasně ponechán až do vystavění nové fáry u kaple.
Se stavbou kostela, tj. s dostavěním lodě chrámové, s postavením fáry a jednotřídní farní školy nákladem matice náboženské, počalo se roku 1807 a stavby dokončeny roku 1810. Toho roku přestěhovali se kněží z Klárek do nové fáry u kostela. Ustanoven při farní škole u kostela rektor a započalo pravidelné vyučování. Kostel ale nebyl maticí náboženskou dle původních plánů sester Klarisek dostavěn, ani zvony na velké věži nebyly pověšeny. V takovém stavu prodala matice náboženská panství Ptení - Sukdol roku 1826 baronu Filipovi de Saint Gerois, který později do stavu hraběcího povýšen byl.
Za tohoto patrona, který pro různé finanční spekulace v ustavičné peněžní tísni byl, nedodělalo se ani pro kostel ani pro faru nic. Patron ničeho neposílal a chudí farníci horští sami nákladů udolati nemohli, obzvláště v tehdejších bouřlivých a válečných časech.
Teprve po roku 1880 poprvé zahlaholily zvony z velké věže, které toho roku daroval sedlák z Lutotína Isidor Štěpán na poděkování Panně Marii sukdolské za uzdravení své manželky Apolonie. Roku 1843 povýšena lokálie Sukdol na fáru.
V době Saint Genoiské jen horlivým farářům jest co děkovati, že kostel i fara úplně nezpustly, zvláště farář Antonín Janoušek za pomoci sice chudých, ale zbožných farníků a poutníků staral se jak jen bylo možné, zvláště o kostel, pořídil křížovou cestu, k hlavnímu oltáři sochy v životní velikosti sv. Cyrila a Metoděje a některá roucha bohoslužebná.
Lepší časy kostelu i faře nastaly, když roku 1873 koupil panství nynější panující kníže Jan II. z Lichtensteinu. Tento šlechetný a dobrotivý kníže podporuje všechno dobré a krásné, proto též na správy svých patronátních kostelů a fár přispívá ochotně nad svou povinnost. Jsou také kostely lichtensteinské v nejlepším pořádku. V Sukdole zvláště na faře za faráře Josefa Fišary (1890 - 1899) milostná mariánská svatyně uvnitř nádherně vypravena, starý sešlý hlavní oltář odstraněn a postaven nový firmou Metoděj Fábel v Prostějově, kostel uvnitř vymalován firmou Metoděj Křeček z Olomouci, děravá dlažba chrámová odstraněna a položena nová ze šamotových ozdobných dlaždic, dodanou knížecí továrnou v Poštorné. Fara uvnitř i zvenčí opravená. Za nynějšího faráře na dvoře farním vykopána studna s dubious vodou a pumpou opatřena, dosud byla fara bez vody, zřízena prádelna, postaveny nové potřebné hospodářské místnosti, povalené zahradní ploty a zídky novými nahrazeny, náměstí před kostelem náležitě rozšířeno, katolický farní hřbitov zvětšen a dle předpisů církevních upraven. Vnitřní výzdoba chrámu Páně dovršena postavením nových a opravených zpovědnic, pořízením nových nádherných bohoslužebných rouch, prádla a jiných potřeb. Na všechno za pomoci knížecího patrona rádi přispívali horliví farníci a zbožní poutníci.
Letošní rok 1910 jest pro poutní mariánskou svatyni v Sukdole rokem jubilejním. Letos tomu sto let, co byla loď chrámová maticí náboženskou dostavěna. Tato událost má být důstojně oslavena, proto horliví ctitelé zdejší milostné Rodičky Boží se usnesli toto jubileum oslavit důstojnou opravou zevnějšku poutního chrámu Páně, aby zevnějšek aspoň přibližně vyhlížel tak, jak původně měly v úmyslu sestry sv. Kláry. Poněvadž cele chudí farníci, ponejvíce tkalci a lesní dělníci, by takového nákladu sami neunesli, zahájeny před pěti lety sbírky k tomuto účelu, které do dneška slušnou sumu vynesly. Ochotně skládají dárky chudí farníci i vděční poutníci, mnohý chuďas dal všechno, co měl, i patronátní úřad podporuje toto bohumilé dílo co nejhorlivěji, zvláště opravy kostelů patronátních velezasloužilý knížecí nadsprávce pán Jindřich Netival, za svou horlivost v poslední době sv. apoštolskou stolicí zlatým kříže Pro eclesia et Pontifice vyznamenaný.
Též plány pracuje knížecí stavební úřad, neboť tak jubilejní zevnější přestavba poutního chrámu Páně v Sukdole má provedena býti též na památku padesátiletého požehnaného panování Jeho knížecí Jasnosti panujícího knížete Jana II. z Lichtensteinu, patrona zdejšího kostela a fary dobrotivého. A tak dá milý Pán Bůh, že nedočkaví již ctitelé zdejší Rodičky Boží milostné, horlitelé pro její čest a slávu, již v dohledné době spatří svou milou mariánskou milostnou svatyni i zvenčí vyzdobenou.
Milostná bolestná Rodička Boží sukdolská zasluhuje zajisté takové oslavy, vždyť divy konati nepřestává po vzniku zdejšího posvátného místa až do dnešní doby. Již jméno zdejší osady Aiserov hlásá její dobrotu. Darované zvony na hlavní věži denně celému okolí vypravují její moc a ty mnohé dary z vděčnosti za vyslyšení a podivuhodné uzdravení v podobě zlatých a stříbrných noh, rukou, očí, prstenů, korálků, pamětních penízů, pověšené kol milostné sošky, což jiného jsou, než nejvěruhodnější svědkové každodenního dobrodiní, která ta Matička Sukdolská koná všem, kteří ji v pravdě milují. Moc její přímluvy potvrzují též darovaná z vděčnosti bohoslužebná roucha a nádobí.
Jaké důvěry Panna Maria sukdolská u ctitelů mariánských požívá, důkazem patrným jest, že kněží zdejší každý den po celý rok připraveni býti musí slyšeti sv. zpověď ctitelů mariánských.
V uplynulém roce 1909 o význačnějších slavnostech přistoupilo věřících ku stolu páně: Zjevení Páně 332, Jméno Ježíš 276, ostatky 201, Zvěstování Panny Marie 231, Květný pátek 1168, Zelený čtvrtek 1293, Boží hod velikonoční 350, Boží hod svatodušní 273, Božské Srdce Páně 60, Navštívení Panny Marie 269, neděle v oktávě Navštívení P. Marie 503, Cyril a Metoděj 554, neděle po oktávě Navštívení P. M. 458, odpustky porciunkule 2. srpna 2088, Narození P. M. 438, Jméno P. M. 306, slavnost růžencová 311, Neposkvr. početí 325, Hod Boží vánoční 513. Celkem přistoupilo v roce 1909 ku stolu Páně ctitelů mariánských 15175.
Zdejší posvátná voda užívá se k uzdravení nemocných a jest po celém širém okolí v nádobách roznášena, obzvláště v nemocích očních s velkou důvěrou se užívá. Mnoho jest těch, jejichž oči na přímluvu Rodičky Boží sukdolské se uzdravily, ještě více ale těch, kteří slepotou duševní raněni, ke svému největšímu štěstí prohlédli.
Sukdolská posvátná voda má též zvláštní zvláštnost, že v zimě nalitá do sklenice zmrzá, jak žádná jiná voda, uprostřed ledu totiž se ukáže ozářená gloriolou milostná soška bolestné Rodičky Boží sukdolské, tyto zmrzlé obrazy jsou v každé zmrzlé sklenici stejné, všichni se tomu úkazu diví, nikdo ale nedovede úkaz vysvětliti.
Tyto stručné dějiny posvátného poutního mariánského místa Sukdola jsou sepsány a uveřejněny ku větší cti a slávě milostné Rodičky Boží sukdolské ku stoleté památce dostavěné milostné její svatyně a ku vděčné vzpomínce panovnického jubilea dobrotivého knížecího patrona.
>>>
Přejít na další kapitolu kroniky:
Kronika 1910 - 1913
Malé čtvrthodiny na západ od obce Sukdola probíhá od severu na jih asi deset minut dlouhé dosti hluboké údolí žleb zvané, též suchý důl, od kterého jméno své má blízká obec Sukdol - Suchdol, protože krajina tato trpí nedostatkem vody, obzvláště v době sucha. V tomto žlebu jest ale pramen živé vody, který ani za největšího sucha nevysychá, k tomu prameni, když nikde jinde vody není, přicházejí z celého okolí pro vodu. Tato okolnost vzbudila zajisté v lidu úctu k této vodě a proto od nepaměti pramen tento za posvátný pokládají. Zbožný jakýs člověk z vděčnosti za takové dobrodiní upevnil na strom u vody stojící v kapličkovém dřevěném rámu ze dřeva řezanou sošku bolestné Rodičky Boží, pramen pak a soška Panny Marie stáli se společným nerozlučitelným předmětem úcty zbožného a vděčného lidu z blízka i z daleka. Sem přecházeli pak nejen vážit vody, ale též prosit Rodičku Boží o pomoc a přispění v potřebách tělesných i duchovních, a byly prosby mnohých a mnohých vyslyšeny. Z vděčnosti postavili ctitelé mariánští nad pramenem posvátné vody kamennou kapličku, aby pramen této živé vody před znečištěním a zneuctěním byl chráněn, jednak aby v ní mohla chráněná býti před úrazem soška milostná. Pověst o milostivých vyslyšeních a podivuhodných uzdraveních roznesla se zbožnými ctiteli mariánskými daleko široko. Dle dochovaného podání připutoval též k sošce milostné a posvátné vodě jistý úředník jménem Ainser bělmem oslepený, který dověděl se o milostném tomto místě v Olomouci v klášteře panennském sv. Kláry, kterému zdejší krajina poddána byla. Ainser byl přiveden manželkou svou až k prameni posvátné vody, poklekl na zem i s manželkou svou obrácen tváří ke kapličce, v níž nalézala se milostná soška. Po vroucí modlitbě umyl sobě vodou posvátnou oči, po tomto umytí zasvitlo mu v očích, bělmo spadlo a úředník Ainser prohlédl ke veliké radosti manželky své. Velebíce Boha a děkujíce mocné pomocnici křesťanů vraceli se do domova svého.
Tehdejší farář konický ku jehož duchovní správě Sukdol patřil, tento podivuhodný případ, jakož i jiné ještě případy podivuhodného uzdravení, oznámil biskupské konsistoři olomoucké. Konsistoř rozhodla, že taková soška milostná patří na místo důstojné a posvěcené. Poněvadž ale v Sukdole kostela nebylo, nařídila, aby milostná soška přenesena byla do farního kostela ve Ptení a tam na místě důstojném umístěna. To všechno mělo se státi nenápadně a se vší tichosti (absque strepitu in omni silentio), aby bylo zabráněno reptání a snad vzbouření zdejšího lidu. Správce děkanství, farář slatěnický s farářem konickým, měli nařízeno toto přenášení provésti.
Mnoho to stálo námahy a mluvení děkanovi - farář konický z obavy se nedostavil - , než uklidnil lid ze všech stran sem se zběhnuvší ubezpečením, že soška milostná přijde opět zpět. V kostele ptenském byla soška umístěna u hlavního oltáře na sloupu na straně evangelní.
Ctitelé mariánští ale chodili stále k posvátné vodě do Sukdola a nikoli do Ptení, k tomu se ještě přihodilo to, že ve Ptení několikráte za sebou kroupy velkých škod nadělaly. Což všeobecně se vykládalo, že milostná soška ve Ptení býti nechce. V této nesnázi se konečně rozhodl panenský klášter u Kláry v Olomouci, majitel panství Ptení - Sukdol, postaviti na místě posvátném kostel a ustanoviti při něm kněze, který by duchovní potřeby zdejšího lidu a poutníků obstarával. Tak roku 1763 s povolením církevním kaplička vodní zbořena a položeny základy k novému kostelu. Poněvadž ale panenský klášter sv. Kláry neměl té doby dosti prostředků, stavěn nejprve presbytář a to zrovna nad pramenem živé vody posvátné, tak že pramen pod oltářem vyvěrá, proto základy stavěny na dubových pilotech hluboko pod pramenem do země zaražených. Venku pak na straně evangelní tvoří pramen studánku.
Presbytář roku 1765 dostavěn, příční zdí a dveřmi uzavřen. Nad presbytářem umístěna na kalenici dřevěná věžka s dvěma zvonky. Veškeré zařízení bohoslužebné i obraz Navštívení Panny Marie na hlavní oltář dopraveno z kláštera z Olomouce.
S povolením konsistoře přenesly sestry sv. Kláry milostnou sošku Panny Marie z ptenského kostela do kláštera do Olomouce, kde ji důstojně ozdobily a novým umělecky řezaným rámem kapličkovým opatřily, a zpět do Ptenského kostela dopraviti daly, kde měla soška býti až do úplného vypravení presbytáře v Sukdole.
Dne 1. řijna 1765 vyhotovena a podepsána klášterem fundační listina, dle které ustanoven při presbytáři v Sukdole kaplan, podřízený faráře konického. Jeho povinností bylo dle téže fundační listiny opatřovat duchovní potřeby věřících v obcích Sukdole, Hrochově, Deštné, Brodku a Lhotě, sloužiti v kapli mši sv. a mariánským poutníkům sloužiti.
Té doby nebylo ještě ani osady Klárek ani obce Labutice, ani Ainserdorfu či Ainserovu, dnešního Jednova. U posvátné vody byla jen myslivna, hájovna, nová kaple a dřevěný domek pro kostelníka. Nynější přifařené obce Seč a Lipová patřily do Protivanova.
Ku výživě exposity bylo vykázáno z panského důchodu ve Ptení na penězích 150,- zl. kn. m., čtyři staré moravské měřice pšenice, osm měřic žita, dvanáct sáhů pálícího dřeva a čtyři sudy piva. Byt připraven byl pro kněze prozatímní v panském dvoře kláreckém.
První kaplan, exposita Šebastian Kamenický, nastěhoval se do Sukdola dne 14. října 1765, dne 15. října dle nařízení konsistoře přenesl ve slavném průvodu milostnou sošku bolestné Rodičky Boží z ptenského kostela do Sukdola, 16. pak října požehnal církevně kapli u posvátné vody a sloužil první zpívanou mši sv. před milostnou soškou nad pramenem posvátné vody v nové kapli za ohromného účastenství rozradostnělých ctitelů z blízka i daleka se shromáždivšich. Pro pohodlí poutníků postavena pak u kaple dřevěná panská hospoda a tři chalupy.
Lesík, kterým porostlé byly stráně a úbočí suchého dolu, pomalu mizel a stavěny s dovolením vrchnosti domky pro poutní obchodníky.
Tuto povstávající osadu začala vrchnost ve svých úředních jednáních nazývat Ainsersdorf, v přípisech českých Aiserov, v upomínku na podivuhodné uzdravení úředníka Aisera.
Jméno Jednov objevuje se poprvé roku 1843 a jest špatný překlad slova Aiser.
Než žádné z těchto pojmenování v lidu se neujalo, jakkoliv dnes pojmenování Ainsersdorf - Jednov za úřední platí, až po dnes chodí osadníci z okolí ke kapli a poutníci z daleka putují do Sukdola, neb Malého Sukdola, Aisersdorf - Jednov jest jim neznám.
Ku dostavení kostela a k postavení obydlí pro kněze u kaple klášter sv. Kláry se už nedostal, jednak pro tíseň peněžní, jednak proto, že už roku 1782 císař Josef zrušil některé kláštery, mezi nimi i klášter sv. Kláry v Olomouci. Klášterní majetek zabrán a z výtěžku založen fond matice náboženské pro církevní potřeby. Dvory klárecký a labutický zrušeny, rozparcelovány, a parcely chudým osadníkům prodány, tak povstaly osady Klárky a Labutice. Labutice staly se obcí samostatnou a Klárky až po dnes jsou ve svazku obce Sukdola. Jakož i osady Jednov - Aisersdorf. Tyto tři osady tvoří jednu politickou obec Sukdol.
Roku 1784 Brodek, Deštná a Lhota osamostatněny, za to přiděleny ku duchovní správě v Sukdole obce Seč a Lipová z farnosti protivanovské. Poněvadž jeden kněz, a k tomu ještě podřízený, nemohl tolik práce zdolati, povýšena ještě téhož roku expositura na samostatnou duchovní správu a přidělen hned kooperátor nákladem matice náboženské. První samostatný duchovní správce byl František Topper a jako první kooperátor Josef Kořistka. Až do roku 1800 přebývali oba duchovní v Klárkách, kde v rozprodaném dvoře byl na kněze maticí náboženskou byt dočasně ponechán až do vystavění nové fáry u kaple.
Se stavbou kostela, tj. s dostavěním lodě chrámové, s postavením fáry a jednotřídní farní školy nákladem matice náboženské, počalo se roku 1807 a stavby dokončeny roku 1810. Toho roku přestěhovali se kněží z Klárek do nové fáry u kostela. Ustanoven při farní škole u kostela rektor a započalo pravidelné vyučování. Kostel ale nebyl maticí náboženskou dle původních plánů sester Klarisek dostavěn, ani zvony na velké věži nebyly pověšeny. V takovém stavu prodala matice náboženská panství Ptení - Sukdol roku 1826 baronu Filipovi de Saint Gerois, který později do stavu hraběcího povýšen byl.
Za tohoto patrona, který pro různé finanční spekulace v ustavičné peněžní tísni byl, nedodělalo se ani pro kostel ani pro faru nic. Patron ničeho neposílal a chudí farníci horští sami nákladů udolati nemohli, obzvláště v tehdejších bouřlivých a válečných časech.
Teprve po roku 1880 poprvé zahlaholily zvony z velké věže, které toho roku daroval sedlák z Lutotína Isidor Štěpán na poděkování Panně Marii sukdolské za uzdravení své manželky Apolonie. Roku 1843 povýšena lokálie Sukdol na fáru.
V době Saint Genoiské jen horlivým farářům jest co děkovati, že kostel i fara úplně nezpustly, zvláště farář Antonín Janoušek za pomoci sice chudých, ale zbožných farníků a poutníků staral se jak jen bylo možné, zvláště o kostel, pořídil křížovou cestu, k hlavnímu oltáři sochy v životní velikosti sv. Cyrila a Metoděje a některá roucha bohoslužebná.
Lepší časy kostelu i faře nastaly, když roku 1873 koupil panství nynější panující kníže Jan II. z Lichtensteinu. Tento šlechetný a dobrotivý kníže podporuje všechno dobré a krásné, proto též na správy svých patronátních kostelů a fár přispívá ochotně nad svou povinnost. Jsou také kostely lichtensteinské v nejlepším pořádku. V Sukdole zvláště na faře za faráře Josefa Fišary (1890 - 1899) milostná mariánská svatyně uvnitř nádherně vypravena, starý sešlý hlavní oltář odstraněn a postaven nový firmou Metoděj Fábel v Prostějově, kostel uvnitř vymalován firmou Metoděj Křeček z Olomouci, děravá dlažba chrámová odstraněna a položena nová ze šamotových ozdobných dlaždic, dodanou knížecí továrnou v Poštorné. Fara uvnitř i zvenčí opravená. Za nynějšího faráře na dvoře farním vykopána studna s dubious vodou a pumpou opatřena, dosud byla fara bez vody, zřízena prádelna, postaveny nové potřebné hospodářské místnosti, povalené zahradní ploty a zídky novými nahrazeny, náměstí před kostelem náležitě rozšířeno, katolický farní hřbitov zvětšen a dle předpisů církevních upraven. Vnitřní výzdoba chrámu Páně dovršena postavením nových a opravených zpovědnic, pořízením nových nádherných bohoslužebných rouch, prádla a jiných potřeb. Na všechno za pomoci knížecího patrona rádi přispívali horliví farníci a zbožní poutníci.
Letošní rok 1910 jest pro poutní mariánskou svatyni v Sukdole rokem jubilejním. Letos tomu sto let, co byla loď chrámová maticí náboženskou dostavěna. Tato událost má být důstojně oslavena, proto horliví ctitelé zdejší milostné Rodičky Boží se usnesli toto jubileum oslavit důstojnou opravou zevnějšku poutního chrámu Páně, aby zevnějšek aspoň přibližně vyhlížel tak, jak původně měly v úmyslu sestry sv. Kláry. Poněvadž cele chudí farníci, ponejvíce tkalci a lesní dělníci, by takového nákladu sami neunesli, zahájeny před pěti lety sbírky k tomuto účelu, které do dneška slušnou sumu vynesly. Ochotně skládají dárky chudí farníci i vděční poutníci, mnohý chuďas dal všechno, co měl, i patronátní úřad podporuje toto bohumilé dílo co nejhorlivěji, zvláště opravy kostelů patronátních velezasloužilý knížecí nadsprávce pán Jindřich Netival, za svou horlivost v poslední době sv. apoštolskou stolicí zlatým kříže Pro eclesia et Pontifice vyznamenaný.
Též plány pracuje knížecí stavební úřad, neboť tak jubilejní zevnější přestavba poutního chrámu Páně v Sukdole má provedena býti též na památku padesátiletého požehnaného panování Jeho knížecí Jasnosti panujícího knížete Jana II. z Lichtensteinu, patrona zdejšího kostela a fary dobrotivého. A tak dá milý Pán Bůh, že nedočkaví již ctitelé zdejší Rodičky Boží milostné, horlitelé pro její čest a slávu, již v dohledné době spatří svou milou mariánskou milostnou svatyni i zvenčí vyzdobenou.
Milostná bolestná Rodička Boží sukdolská zasluhuje zajisté takové oslavy, vždyť divy konati nepřestává po vzniku zdejšího posvátného místa až do dnešní doby. Již jméno zdejší osady Aiserov hlásá její dobrotu. Darované zvony na hlavní věži denně celému okolí vypravují její moc a ty mnohé dary z vděčnosti za vyslyšení a podivuhodné uzdravení v podobě zlatých a stříbrných noh, rukou, očí, prstenů, korálků, pamětních penízů, pověšené kol milostné sošky, což jiného jsou, než nejvěruhodnější svědkové každodenního dobrodiní, která ta Matička Sukdolská koná všem, kteří ji v pravdě milují. Moc její přímluvy potvrzují též darovaná z vděčnosti bohoslužebná roucha a nádobí.
Jaké důvěry Panna Maria sukdolská u ctitelů mariánských požívá, důkazem patrným jest, že kněží zdejší každý den po celý rok připraveni býti musí slyšeti sv. zpověď ctitelů mariánských.
V uplynulém roce 1909 o význačnějších slavnostech přistoupilo věřících ku stolu páně: Zjevení Páně 332, Jméno Ježíš 276, ostatky 201, Zvěstování Panny Marie 231, Květný pátek 1168, Zelený čtvrtek 1293, Boží hod velikonoční 350, Boží hod svatodušní 273, Božské Srdce Páně 60, Navštívení Panny Marie 269, neděle v oktávě Navštívení P. Marie 503, Cyril a Metoděj 554, neděle po oktávě Navštívení P. M. 458, odpustky porciunkule 2. srpna 2088, Narození P. M. 438, Jméno P. M. 306, slavnost růžencová 311, Neposkvr. početí 325, Hod Boží vánoční 513. Celkem přistoupilo v roce 1909 ku stolu Páně ctitelů mariánských 15175.
Zdejší posvátná voda užívá se k uzdravení nemocných a jest po celém širém okolí v nádobách roznášena, obzvláště v nemocích očních s velkou důvěrou se užívá. Mnoho jest těch, jejichž oči na přímluvu Rodičky Boží sukdolské se uzdravily, ještě více ale těch, kteří slepotou duševní raněni, ke svému největšímu štěstí prohlédli.
Sukdolská posvátná voda má též zvláštní zvláštnost, že v zimě nalitá do sklenice zmrzá, jak žádná jiná voda, uprostřed ledu totiž se ukáže ozářená gloriolou milostná soška bolestné Rodičky Boží sukdolské, tyto zmrzlé obrazy jsou v každé zmrzlé sklenici stejné, všichni se tomu úkazu diví, nikdo ale nedovede úkaz vysvětliti.
Tyto stručné dějiny posvátného poutního mariánského místa Sukdola jsou sepsány a uveřejněny ku větší cti a slávě milostné Rodičky Boží sukdolské ku stoleté památce dostavěné milostné její svatyně a ku vděčné vzpomínce panovnického jubilea dobrotivého knížecího patrona.
>>>
Přejít na další kapitolu kroniky:
Kronika 1910 - 1913