Kronika 1914
Knížecím dvorním dekretem ze dne 1. května 1914 č. 7646 prezentovala Jeho jasnost panující kníže Jan II. z Lichtensteinu, patron dobrotivý, faráře sukdolského Karla Namyslova na faru Hluk.
Dne 27. května 1914 byl zdejší horlivý farář Karel Namyslov investován na faru Hluk a po návratu z Olomouce chystal pilně svůj odchod. Dne 2. června 1914 byla vizitace kanonická, spolu odevzdávka farního úřadu a předání dosavadnímu dlouholetému kooperátoru Aloisi Šilhavému, po úředním jednání byl prostý oběd v prázdném již bytě páně farářovu, který svůj nábytek na nové své působiště byl již dříve zaslán. O půl čtvrté hodině odpoledne rozloučil se odcházející p. farář Karel Namyslov se svým dlouholetým kaplanem a známými naposled a odjížděl směrem ke Konici i s p. děkanem Antonínem Zbořilem, aby s tamějšího nádraží nastoupil drahou cestu do Hluku. K jeho rozloučení dostavili se všichni kněží z okolí, počtem asi 15, všichni učitelé se svými rodinami, všechny hasičské sbory s hudbou, a nepřehledné zástupy lidu, a doprovodili svého dlouholetého pastýře, který zde téměř 15 let působil a jehož činnost stěží jeho nástupce dostihne který; jen to bylo mnohému s podivením nemalým, že ten, který tolik lásky ku zvelebení zdejší svatyně osvědčil, s tak neobyčejným kvapem odsud pospíchal.
Novým pomocníkem při zdejší kombinované duchovní správě byl jmenován dosud kooperátor ze Ptení, velebný pán P. Petr Neduchal, který dne 6. června 1914 k večeru, v pátek před slavností Nejsvětější Trojice, se dostavil, byl s administrátorem přátelsky uvítán a do poměrů zdejší farnosti zasvěcen, načež s horlivostí neobvyklou svého úkolu se ochotně s pravou horlivostí ujal.
(1. světová válka - počátek:)
V neděli dne 23. června t. r. konal u všech národů veleoblíbený a od všech vroucně milovaný následník trůnu, jeho císařská Výsost pan Arcikníže František Ferdinand z Este, se svou vznešenou a milou chotí Sofií, vévodkyní z Hohenbeingů, návštěvu v hlavním městě nedávno k říší přivtělených zemí Bosny a Hercegoviny v Sarajevu, kde na popud čelních členů sousední srbské říše vlády zosnováno bylo rozsáhlé spiknutí nerozvážnými srbskými mladíky, vesměs to členy tak zvané „Národní obrany". Kterémuž to vznešený host asi k 11 hod. dopoledne při projížďce města stal se obětí, byv v automobilu i se svou vroucně milovanou družkou života, která jemu dle přísahy snubní věrnou byla v životě a věrnou zůstala i při smrti, několika výstřely z brokovnicových pistolí zákeřně byl zastřelen, a záhy svůj vzácný práce plný život dokonal. Z nařízení nejd. Kníže arcib. konsistoře bylo v pátek dne 3. července t. r. od 6 do 7 hod. všemi zvony vyzváněno ve zdejším chrámu Páně, z jehož věží smuteční prapor od 29. m. měs. oznamoval truchlivou zprávu o nešťastném konci tak šťastných manželů. Následujícího dne 4. července konány smuteční služby Boží, jichž zúčastnily se dítky všech zdejších škol se sbory učitelskými, všechny hasičské sbory, představenstva a obecní výborové, jakož i veliký počet zbožných farníků.
Událost tak hrozná, jichž v dějinách jen málo jest zaznamenáno, nezůstala bez hrozných následků. Jest přirozeno a spravedlivo, že milovaný náš vladař, císař a král, Jeho veličenstvo František Josef I., který byl povždy zvláštním ochráncem míru a nemiloval boje, byl nucen po vyšetření zločinu a odhalení původu atentátu žádati mírného zadostiučinění u srbské vlády, kterážto však ve své hrozné hrdopýše a snad opojena vítězstvími nedávnými nad sousedy Turky a Bulhary dobitými, odmítla, jako posměchem, všelijaké vyrovnání pokojné a smírné, což mělo za následek vypovězení války naší říše sousednímu Srbsku a za tou příčinou po vydání manifestu Jeho veličenstvem ke všem národům, jenž je v příloze Acta curie č. 5 k roku 1914 uveřejněn, vyhlášena mobilizace všech braných sil v celé říši.
Než vyhlášení války Srbsku mělo další hrozné následky. Sousední Rusko ujalo se zločinného Srbska a vypovědělo válku nám. Než na to nemohlo klidně pohlížeti již dlouhá s námi léta spojené Německo a ujalo se naší spravedlivé věci, aby dle smlouvy nám ku pomoci na ochranu našich Říšských hranic přispělo, čímž zapletlo se do války se sousední Belgií, Francií a Anglií; k těmto nepřátelům přidalo se proti nám i vzdálené Japonsko i nepatrná Černá Hora. Do řady našich spojenců, ač-li dá se počítati, vstoupilo, když už světový boj se hodně byl rozzuřil, Turecko, které od věků žije v nepřátelském poměru se sousedním Ruskem, jež bez příčiny proti naší říši do boje se pustilo. Boje vedeny se střídavým štěstím, nicméně více štěstí válečné klonilo se na stranu slabší číselně, spojenců Rakouska a Německa, což zajisté jen přičísti lze vyspělé technice a strategii spolčených dvou mocností. Byl mezi lidem jeden hlas, že válka při dokonalosti zbraní musí skončiti nejdéle do dvou měsíců; než boje bohužel trvají dále.
Dne 20. srpna t. r. telegrafické zprávy, jež světem katolickým se nesly, oznamovaly novou truchlivou zprávu z věčného města Říma, že tam dokonal v Pánu veleplodný život svůj Náměstek Kristův, veliký papež sv. Otec Pius X; z věže chrámové opětně vlál smuteční prapor, který farníkům hlásal úmrtí tak znamenitého papeže, jakým byl sv. Otec Pius X., za něhož za veliké účasti farníků konaly se smuteční služby Boží dle nařízení 25. téhož měsíce. 24. srpna byl na zdejší uprázdněnou faru jeho jasností panujícím knížetem Janem II. Z Liechtenstein, patronem zdejšího kostela a fary nejdobrotivějším, prezentován dosavadní kooperátor a administrátor Alois Šilhavý. Nebyl sice jediným uchazečem, byli ještě dva starší, Jan Dočkal, kaplan v Dol. Štěpánově, a Julius Rykala, kaplan v Nákle; ale nový farář byl presentován zvláštní příznivostí veleváženého pana ředitele panství plumlovského, pana Františka Paprska, a přičinění Nejdůst. p. biskupa a gen. vikáře, Jeho Milosti Dr. Karla Wisnara v Olomouci.
3. září t. r. zvolen opětně nový sv. Otec, Kardinál Římský Della Chiessa, který sobě dal jméno Benedikt XV. Římský, jehož zvolení ve chrámu Páně věřícím bylo oznámeno a slavným „Te Deum" a službami případnými oslaveno.
Hrozná válečná vřava, která na všech světových stranách se rozzuřila a citlivá srdce matek, otců, manželek, bratří a sester v úzkost strašlivou uvrhla, shromáždila v den největší pouti podzimní, totiž 8. září, takový počet poutníků, že toho není zde pamětníka. Toho dne přijalo 980 poutníků sv. svátosti - za jistě něco velkolepého.
Dne 23. září povolán nový farář do Olomouce k investituře; po návratu dal poopraviti nejpotřebnější ve faře; položeny nové dlažby v pohostince a za kuchyní, v kuchyni opravena nákladem kon. výboru za obnos asi 120 K. Fara celá vymalována vnitř i vně nákladem nového faráře za obnos 85 K, postaveny v pohostince nová hliněná kamna za cenu 70 K nákladem faráře, kterýžto dne 28. září uveden vys. důst. p. děkanem Antonínem Zbořilem v úřad svůj byl instalován, když jemu fara a kostel ku zpravování veřejně byl odevzdán. V ten den byly sv. služby Boží se zúčastnily všechny školní dítky, páni učitelé a veliké množství farníků.
Dne 4. října t. r., v den jmenin jeho veličenstva, byly slavné služby Boží za zdar zbraní armády naší, za vítězství brzké, a šťastné ukončení války a brzy ohlášený mír.
Dne 1. října t. r. vyhořela ve zdejší osadě famílii Dostálové vulgo Vítězové č. 2, již dítky malé s neopatrnosti zapálili. Letošního roku oslavovány hody tichým způsobem ve všech obcích farnosti, hudby nebylo nikde, zato ale mládež, zvláště svobodné děvy, hojně skládaly na mše sv., aby byly slouženy za ochranu narukovavších vojínů. Tak plynul rok dále v bolném očekávání, co bude dále, kdy časopisy přinesou ode všech očekávanou a nejvíce žádanou zprávu o brzkém skončení války tak hrozné, alespoň než započne krutá zima, ale marné bylo čekání a toužení, zima přišla a konečně i rok sklonil se ke konci a nastal rok nový.
>>>
Přejít na další kapitolu kroniky:
Kronika 1915
Dne 27. května 1914 byl zdejší horlivý farář Karel Namyslov investován na faru Hluk a po návratu z Olomouce chystal pilně svůj odchod. Dne 2. června 1914 byla vizitace kanonická, spolu odevzdávka farního úřadu a předání dosavadnímu dlouholetému kooperátoru Aloisi Šilhavému, po úředním jednání byl prostý oběd v prázdném již bytě páně farářovu, který svůj nábytek na nové své působiště byl již dříve zaslán. O půl čtvrté hodině odpoledne rozloučil se odcházející p. farář Karel Namyslov se svým dlouholetým kaplanem a známými naposled a odjížděl směrem ke Konici i s p. děkanem Antonínem Zbořilem, aby s tamějšího nádraží nastoupil drahou cestu do Hluku. K jeho rozloučení dostavili se všichni kněží z okolí, počtem asi 15, všichni učitelé se svými rodinami, všechny hasičské sbory s hudbou, a nepřehledné zástupy lidu, a doprovodili svého dlouholetého pastýře, který zde téměř 15 let působil a jehož činnost stěží jeho nástupce dostihne který; jen to bylo mnohému s podivením nemalým, že ten, který tolik lásky ku zvelebení zdejší svatyně osvědčil, s tak neobyčejným kvapem odsud pospíchal.
Novým pomocníkem při zdejší kombinované duchovní správě byl jmenován dosud kooperátor ze Ptení, velebný pán P. Petr Neduchal, který dne 6. června 1914 k večeru, v pátek před slavností Nejsvětější Trojice, se dostavil, byl s administrátorem přátelsky uvítán a do poměrů zdejší farnosti zasvěcen, načež s horlivostí neobvyklou svého úkolu se ochotně s pravou horlivostí ujal.
(1. světová válka - počátek:)
V neděli dne 23. června t. r. konal u všech národů veleoblíbený a od všech vroucně milovaný následník trůnu, jeho císařská Výsost pan Arcikníže František Ferdinand z Este, se svou vznešenou a milou chotí Sofií, vévodkyní z Hohenbeingů, návštěvu v hlavním městě nedávno k říší přivtělených zemí Bosny a Hercegoviny v Sarajevu, kde na popud čelních členů sousední srbské říše vlády zosnováno bylo rozsáhlé spiknutí nerozvážnými srbskými mladíky, vesměs to členy tak zvané „Národní obrany". Kterémuž to vznešený host asi k 11 hod. dopoledne při projížďce města stal se obětí, byv v automobilu i se svou vroucně milovanou družkou života, která jemu dle přísahy snubní věrnou byla v životě a věrnou zůstala i při smrti, několika výstřely z brokovnicových pistolí zákeřně byl zastřelen, a záhy svůj vzácný práce plný život dokonal. Z nařízení nejd. Kníže arcib. konsistoře bylo v pátek dne 3. července t. r. od 6 do 7 hod. všemi zvony vyzváněno ve zdejším chrámu Páně, z jehož věží smuteční prapor od 29. m. měs. oznamoval truchlivou zprávu o nešťastném konci tak šťastných manželů. Následujícího dne 4. července konány smuteční služby Boží, jichž zúčastnily se dítky všech zdejších škol se sbory učitelskými, všechny hasičské sbory, představenstva a obecní výborové, jakož i veliký počet zbožných farníků.
Událost tak hrozná, jichž v dějinách jen málo jest zaznamenáno, nezůstala bez hrozných následků. Jest přirozeno a spravedlivo, že milovaný náš vladař, císař a král, Jeho veličenstvo František Josef I., který byl povždy zvláštním ochráncem míru a nemiloval boje, byl nucen po vyšetření zločinu a odhalení původu atentátu žádati mírného zadostiučinění u srbské vlády, kterážto však ve své hrozné hrdopýše a snad opojena vítězstvími nedávnými nad sousedy Turky a Bulhary dobitými, odmítla, jako posměchem, všelijaké vyrovnání pokojné a smírné, což mělo za následek vypovězení války naší říše sousednímu Srbsku a za tou příčinou po vydání manifestu Jeho veličenstvem ke všem národům, jenž je v příloze Acta curie č. 5 k roku 1914 uveřejněn, vyhlášena mobilizace všech braných sil v celé říši.
Než vyhlášení války Srbsku mělo další hrozné následky. Sousední Rusko ujalo se zločinného Srbska a vypovědělo válku nám. Než na to nemohlo klidně pohlížeti již dlouhá s námi léta spojené Německo a ujalo se naší spravedlivé věci, aby dle smlouvy nám ku pomoci na ochranu našich Říšských hranic přispělo, čímž zapletlo se do války se sousední Belgií, Francií a Anglií; k těmto nepřátelům přidalo se proti nám i vzdálené Japonsko i nepatrná Černá Hora. Do řady našich spojenců, ač-li dá se počítati, vstoupilo, když už světový boj se hodně byl rozzuřil, Turecko, které od věků žije v nepřátelském poměru se sousedním Ruskem, jež bez příčiny proti naší říši do boje se pustilo. Boje vedeny se střídavým štěstím, nicméně více štěstí válečné klonilo se na stranu slabší číselně, spojenců Rakouska a Německa, což zajisté jen přičísti lze vyspělé technice a strategii spolčených dvou mocností. Byl mezi lidem jeden hlas, že válka při dokonalosti zbraní musí skončiti nejdéle do dvou měsíců; než boje bohužel trvají dále.
Dne 20. srpna t. r. telegrafické zprávy, jež světem katolickým se nesly, oznamovaly novou truchlivou zprávu z věčného města Říma, že tam dokonal v Pánu veleplodný život svůj Náměstek Kristův, veliký papež sv. Otec Pius X; z věže chrámové opětně vlál smuteční prapor, který farníkům hlásal úmrtí tak znamenitého papeže, jakým byl sv. Otec Pius X., za něhož za veliké účasti farníků konaly se smuteční služby Boží dle nařízení 25. téhož měsíce. 24. srpna byl na zdejší uprázdněnou faru jeho jasností panujícím knížetem Janem II. Z Liechtenstein, patronem zdejšího kostela a fary nejdobrotivějším, prezentován dosavadní kooperátor a administrátor Alois Šilhavý. Nebyl sice jediným uchazečem, byli ještě dva starší, Jan Dočkal, kaplan v Dol. Štěpánově, a Julius Rykala, kaplan v Nákle; ale nový farář byl presentován zvláštní příznivostí veleváženého pana ředitele panství plumlovského, pana Františka Paprska, a přičinění Nejdůst. p. biskupa a gen. vikáře, Jeho Milosti Dr. Karla Wisnara v Olomouci.
3. září t. r. zvolen opětně nový sv. Otec, Kardinál Římský Della Chiessa, který sobě dal jméno Benedikt XV. Římský, jehož zvolení ve chrámu Páně věřícím bylo oznámeno a slavným „Te Deum" a službami případnými oslaveno.
Hrozná válečná vřava, která na všech světových stranách se rozzuřila a citlivá srdce matek, otců, manželek, bratří a sester v úzkost strašlivou uvrhla, shromáždila v den největší pouti podzimní, totiž 8. září, takový počet poutníků, že toho není zde pamětníka. Toho dne přijalo 980 poutníků sv. svátosti - za jistě něco velkolepého.
Dne 23. září povolán nový farář do Olomouce k investituře; po návratu dal poopraviti nejpotřebnější ve faře; položeny nové dlažby v pohostince a za kuchyní, v kuchyni opravena nákladem kon. výboru za obnos asi 120 K. Fara celá vymalována vnitř i vně nákladem nového faráře za obnos 85 K, postaveny v pohostince nová hliněná kamna za cenu 70 K nákladem faráře, kterýžto dne 28. září uveden vys. důst. p. děkanem Antonínem Zbořilem v úřad svůj byl instalován, když jemu fara a kostel ku zpravování veřejně byl odevzdán. V ten den byly sv. služby Boží se zúčastnily všechny školní dítky, páni učitelé a veliké množství farníků.
Dne 4. října t. r., v den jmenin jeho veličenstva, byly slavné služby Boží za zdar zbraní armády naší, za vítězství brzké, a šťastné ukončení války a brzy ohlášený mír.
Dne 1. října t. r. vyhořela ve zdejší osadě famílii Dostálové vulgo Vítězové č. 2, již dítky malé s neopatrnosti zapálili. Letošního roku oslavovány hody tichým způsobem ve všech obcích farnosti, hudby nebylo nikde, zato ale mládež, zvláště svobodné děvy, hojně skládaly na mše sv., aby byly slouženy za ochranu narukovavších vojínů. Tak plynul rok dále v bolném očekávání, co bude dále, kdy časopisy přinesou ode všech očekávanou a nejvíce žádanou zprávu o brzkém skončení války tak hrozné, alespoň než započne krutá zima, ale marné bylo čekání a toužení, zima přišla a konečně i rok sklonil se ke konci a nastal rok nový.
>>>
Přejít na další kapitolu kroniky:
Kronika 1915