Kronika 1915
Rok 1915
A jak bolně skončil rok minulý, tak nastal za nejhroznějších stálých bojů a samých žalostných zpráv rok nový. Již sv. Otec nemoha déle patřiti na tak krutý zápas, snažil se zprostředkovati mezi rozzuřenými státy a pracovati o uzavření míru, obraceje se v té věci na mocnou Ameriku, ale jeho úsilí zůstalo prozatím jen na papíře a válka trvá dále.
Dne 7. února t. r. konala se v zemi mírová pobožnost dle nařízeného programu, který přesně byl dodržen. Slavnost byla velkolepá, k čemuž zvláště přispělo obrovské množství komunikantů; bylo jich toho dne 678 u sv. přijímání, zajisté právě pravé to duchovní hody. Ale prosby tohoto dne jako by slyšeny nebyly u Všemohoucího, který jediný jest, jenž může odpomoci, jak mnozí farníci vykládají, a tak zuří krutý boj dále a ničí každého dne svůj počet nevinných obětí způsobem nejstrašlivějším.
V těchto tak trudných dnech a za stálých jen úzkostlivých myšleních válečných, zasvitl přece opětně jeden radostný paprsek ve zdejší farnosti. Dne 13. března snesen z hlavního oltáře obraz Milostné Matičky Sedmibolestné, zdejším tak širým okolím a zbožnými poutníky navštěvovaný a uctívaný. Umluvili se totiž nynější farář, za přispění a horlivého spolupůsobení p. kaplana Petra Neduchala, nádherně řezaný rám, jakož i vnitřek jíž hodně sešlý, opraviti. Rám zvláště byl již úplně zčernalý a více od plamenů, jež před několika lety na oltáři při slavných službách božích vyšlehly a rám poškodily, ač ihned oheň v zárodku byl uhašen. Obraz tedy rozdělán, soška vysazena. Rám odevzdán k novému pozlacení bratřím Vojtěchu a Václavu Burgetovi ze Sukdola, z nichž mladší Vojtěch jsa již raněn jedno vrátiv se z bojiště na dovolenou, byl telegraficky zpět do služby vojenské povolán, právě když s největší energií opravy obrazu se podjímal. Ale jaké bylo překvapení, když za soškou nalezeno několik spisů jako ústřižků, z nichž ten nejstarší nesl následující nápis památný: ENVERVS THE SAVS SV B AGMETE SCHREIERIN ABATISSA INVENTVS. QVI IN ECCLESIOI. SVGDOLENSI RECONDITVR ET COLITVR 1765.
Následujícího dne 14. března byla neděle. Místní farář vzal všechny nálezy a po kázání přečetl a vyložil. Když pak četl jména největších dárců zdejšího poutního kostela a nakonec jejich prosbu: „Až tato slova naše čísti budete, dávno již kosti naše práchnivěti budou, prosíme vás, dobří, aspoň se za nás pomodlete!" propukl celý kostel v bolestný pláč; který se však záhy přeměnil ve velikou radost, když farář oznamoval, že na nejstarším ústřižku je zvláštní zpráva a letopočet, který hlásá, že letos je tomu právě 152 let, co obraz nalezen, ve zdejším kostele umístěn a od poutníků tak četně navštěvován. Radost mezi lidem byla nekonečná. Při ukončení oznámil ještě sbírku v kostele na opravu milostného obrazu a sošky. Náklad na opravu byl dosti značný. Za pozlacení rámu počítáno 130 K. Za vnitřní vyzdobení, očištění ozdob a mincí, a dopravu nových ozdobných mincí asi 170 K, takže celková oprava a výzdoba obnášela 300 K, které sbírkou příští neděli hravě byly sehnány a zvláštními dárci ještě doplněny. Ranní sbírka byla 144,15 K při velké 76,10 K. Před bolestným pátkem obraz znovu opravený ku radosti nemalé opětně v plné kráse byl na svém místě pověšen. Největšími dárci byli: František a Františka Pijáčkovi ze Sukdola, Josef a Filomena Pejř z Jednova, kostelník, Anna Marková z Lipové, manželka hostinského, a její sestra Barbora, jejíž šlechetný manžel Vincenc Ošlejšek v kruté seči na haličském bojišti padl. Čest jeho památce. Odpočívej v pokoji! Dále František a Marie Mikeš z Jednova a mnozí ještě, jimž náleží „Zaplať P. Bůh Nejsvětější“.
Z dalších zpráv třeba zaznamenati: den 22. března, kdy vyhladověna byvší, padla největší pevnost Přemyšl, ale statečností našich bojovníků dne 3. května t. r. opětně námi obsazen. Žádná válka nedonesla ovšem světu nějakého blaha, proto ne nadarmo církev sv. od nejstarších časů se modlívá „od moru, hladu a vojny, vysvoboď nás Pane!“ K nám sice hrůzy válečné nepronikly a přes naše kraje se nepřenesly, ale následky války cítíme všude, všechny potřeby životní stouply o 100 i více % a následkem toho hlad a bída. Nejbolestnější však ze všech událostí dotkla se srdcí našich zpráva, když dne 23. května světem nesla se zpráva, že s námi po 30 letech spolčená Itálie ve své věrolomnosti nám vypověděla válku, chtíc bezmezně z naší tíže těžiti. Manifest válečný Jeho veličenstva Františka Josefa I. ku všem národům otištěn v aktech curie čís. 5 r. 1915. A tak máme tedy následující války. Vypovědělo:
1. ) Rakousko - Srbsku 28.7.1914
2. ) Německo - Rusku 3.8.1914
3. ) Německo - Francii 4.8.1914
4. ) Anglie - Německu 5.8.1914
5. ) Německo - Belgii 5.8.1914
6. ) Rakousko - Rusku 7.8.1914
7. ) Srbsko - Německu 8.8.1914
8. ) Černá Hora - Rakousku 8.8.1914
9. ) Černá Hora - Německu 12.8.1914
10. ) Anglie - Rakousku 13.8.1914
11. ) Francie - Rakousku 3.8.1914
12. ) Německo - Japonsku 19.8.1914
13. ) Rakousko - Japonsku 22.8.1914
14. ) Rakousko - Belgii 28.8.1914
15. ) Rusko - Turecku 31.10.1914
16. ) Anglie -Turecku 2.11.1914
17. ) Francie - Turecku 2.11.1914
18. ) Srbsko - Turecku 2.11.1914
19. ) Itálie - Rakousku 23.5.1915
Válka trvá stejně a není dosud naděje té nejmenší, že by tento rok obrovský zápas brzké vzal skončení.
Hrozný válečný zápas, který od začátku roku klonil se na stranu nepřítele, hlavně Ruska, které usilovalo vší mocí a užilo všech prostředků proniknouti přes Karpaty do uherských nížin a odtud snáze se dostati ku sídelnímu městu říše Vídni. Ale úsilí nepřítele zlomilo se v odpor našich železně statečných vojínů, kteřížto učinivše mohutný průlom do nepřátelské fronty (u Gorlice,Tarnova), hnali nepřítele z našich zemí nezadržitelně, osvobodivše dne 3/7 hlavní město Halíče Lvov, jehož získání bylo po rozkazu slavnými službami Božími a Te Deum přiměřeně oslaveno. Armády nepřátelské ustupovaly rychle zpět, vyklidivše téměř všechny pevnosti - Varšavu, Ivangrod, Brest Litevský, Lvov, Dubno; již se zdálo, že bude konec válčení a mužové v domácnostech tak postrádaní navrátí se záhy ku domácím zaměstnáním, než domněnky zůstaly opětně bezvýslednými; boj trvá dále.
(Sucho:)
Rok 1915 zůstane i po jiné stránce v paměti lidu po dlouhá léta. Jaro bylo suché, od 24. dubna nespadla kapka deště až do 25. června; účinek tohoto sucha ve zdejším kraji byl hrozný. Obilí zůstalo téměř při zemi, ječmeny a ovsy stěží se vymetaly, zemáky byly řídké a následkem toho i celková úroda byla tak slabá, že nebýti ani války, citelná byla by bývala nouze. Nedostavivší se srážky na jaře však vydatněji padaly později ve žně a po nich, což mělo za následek, že lidé nemohli ani slabou úrodu příznivě sklidit, obilí na polích většinou porostlo, zemáky pohnily a bída již v zimních měsících citelně se ohlásila.
Dne 25. června ve výročí sarajevského atentátu byly konány smuteční služby Boží za zvěčnělé manžely Jeho cis. a královská Výsost Františka Ferdinanda a jeho † vznešenou choť Žofii z Hohenbergů.
Letoší poutě započaly 2. července na slavnost Navštívení P. M. a ač bylo sychravé a deštivé počasí, přišly téhož dne převeliké průvody, ze Ptení, z Konice, a ze Stinavy, takže jejich početnost zvláštní u farníků budila pozornost.
Dne 3tího července v sobotu dostavilo se 13 velkých průvodů; bylo zde více kněží s okolí na výpomoc; neděle velké pouti nebyla příznivá, z olověného nebe padal hustý déšť, nicméně průvodů v obvyklém počtu dostavilo se hojnost a slavné služby Boží s plnou asistencí konal vždy ochotný pomocník a ctitel zdejší bol. Máti vysoce. důst. P. Antonín Zbořil, děkan a farář v Konici, rovněž nemenší návštěva byla následující den, kdy připadla slavnost sv. Patronů Mor. Cyrilla a Metoděje; taková byla toho dne návštěva, že obyvatelé jednoznačně říkali, že takové návštěvy není zde pamětníka. Po oba dny slavnostní kázání měl výborný řečník a na slovo vzatý kazatel P. František Ševčík, farář ze Lhoty Vranové, který již po mnoho let o velké pouti krásnými slovy zdejší bol. Máti poctil a úctu k ní do srdcí přítomných poutníků nadšeně vštěpoval. Leč stalo se tak letos naposled; 17. října běž. roku umlkla výmluvná ústa jeho, dotlouklo jeho šlechetné srdce, jež bylo láskou ku zdejší Matičce tolik naplněno, † zemřel nečekaně, aby dále ve slávě včasné slavil bolesti Matky Boží.
O velké pouti, právě když bylo nejpilněji, dostavili se vojínové k
requisici dobytka do fáry, vešli do stáje a vybrali si nejpěknější jalovici, jež byla radostí domácích, teprve 1 1/2 roku stará, a odvedli na nádraží do Ptení, za níž vyplaceno 336 K; tak nepatrný obnos, že při stoupající drahotě několik set korun škody.
Tím byla zkalena poněkud jinak veselá a rušná nálada válečné velké pouti. I malá pouť byla četně navštívena, jakož i Karmelská, porciunkulová, o Nanebevzetí P. M, na Narození a následující neděli, kteroužto se poutě uzavřely průvodem ze Skřípova, jejž velmi četný sám tamější důst. p. farář P. Josef Kadlčík přivedl - 1. října odešel na bojiště poslední kostelník Josef Pejř, takže nyní zastávají službu kostelnickou ministranti Grulich Alois a Mikeš František, jehož otec na poli cti a slávy na Rusi čestně padl. Pokoj budiž jeho duši! Tak v samých téměř bědách, obětovaných strastech a bídách skončil se navěky památný rok 1915 svými opravdu válečnými událostmi, jen toho je třeba připomenouti, že vzdor stále zuřící válce nepovstalo žádných nakažlivých nemocí, což zajisté třeba děkovati vyspělé vědě lékařské, která všech prostředků užila, aby každá epidemie hned v zárodku byla utlumena.
Na sklonku roku dne 25. listopadu zemřel u vysokém stáří téměř 76 roků arcipastýř náš nejmilostivější, dobrý pastýř stáda svého, u vysokých i poddaných všeobecně vážen, nejvyšší kardinálskou hodností ozdoben, prostý mlynářův syn Nejdůstojnější Pán Jeho Eminence kardinál František Sal. Bauer a uložen na dómě vedle velikého Kardinála Bedřicha z Fürstenbergů pod velikou věží, kde ve skutcích sobě rovni, bratrsky vedle sní společný sen. Odpočiňte v pokoji!
>>>
Přejít na další kapitolu kroniky:
Kronika 1916
A jak bolně skončil rok minulý, tak nastal za nejhroznějších stálých bojů a samých žalostných zpráv rok nový. Již sv. Otec nemoha déle patřiti na tak krutý zápas, snažil se zprostředkovati mezi rozzuřenými státy a pracovati o uzavření míru, obraceje se v té věci na mocnou Ameriku, ale jeho úsilí zůstalo prozatím jen na papíře a válka trvá dále.
Dne 7. února t. r. konala se v zemi mírová pobožnost dle nařízeného programu, který přesně byl dodržen. Slavnost byla velkolepá, k čemuž zvláště přispělo obrovské množství komunikantů; bylo jich toho dne 678 u sv. přijímání, zajisté právě pravé to duchovní hody. Ale prosby tohoto dne jako by slyšeny nebyly u Všemohoucího, který jediný jest, jenž může odpomoci, jak mnozí farníci vykládají, a tak zuří krutý boj dále a ničí každého dne svůj počet nevinných obětí způsobem nejstrašlivějším.
V těchto tak trudných dnech a za stálých jen úzkostlivých myšleních válečných, zasvitl přece opětně jeden radostný paprsek ve zdejší farnosti. Dne 13. března snesen z hlavního oltáře obraz Milostné Matičky Sedmibolestné, zdejším tak širým okolím a zbožnými poutníky navštěvovaný a uctívaný. Umluvili se totiž nynější farář, za přispění a horlivého spolupůsobení p. kaplana Petra Neduchala, nádherně řezaný rám, jakož i vnitřek jíž hodně sešlý, opraviti. Rám zvláště byl již úplně zčernalý a více od plamenů, jež před několika lety na oltáři při slavných službách božích vyšlehly a rám poškodily, ač ihned oheň v zárodku byl uhašen. Obraz tedy rozdělán, soška vysazena. Rám odevzdán k novému pozlacení bratřím Vojtěchu a Václavu Burgetovi ze Sukdola, z nichž mladší Vojtěch jsa již raněn jedno vrátiv se z bojiště na dovolenou, byl telegraficky zpět do služby vojenské povolán, právě když s největší energií opravy obrazu se podjímal. Ale jaké bylo překvapení, když za soškou nalezeno několik spisů jako ústřižků, z nichž ten nejstarší nesl následující nápis památný: ENVERVS THE SAVS SV B AGMETE SCHREIERIN ABATISSA INVENTVS. QVI IN ECCLESIOI. SVGDOLENSI RECONDITVR ET COLITVR 1765.
Následujícího dne 14. března byla neděle. Místní farář vzal všechny nálezy a po kázání přečetl a vyložil. Když pak četl jména největších dárců zdejšího poutního kostela a nakonec jejich prosbu: „Až tato slova naše čísti budete, dávno již kosti naše práchnivěti budou, prosíme vás, dobří, aspoň se za nás pomodlete!" propukl celý kostel v bolestný pláč; který se však záhy přeměnil ve velikou radost, když farář oznamoval, že na nejstarším ústřižku je zvláštní zpráva a letopočet, který hlásá, že letos je tomu právě 152 let, co obraz nalezen, ve zdejším kostele umístěn a od poutníků tak četně navštěvován. Radost mezi lidem byla nekonečná. Při ukončení oznámil ještě sbírku v kostele na opravu milostného obrazu a sošky. Náklad na opravu byl dosti značný. Za pozlacení rámu počítáno 130 K. Za vnitřní vyzdobení, očištění ozdob a mincí, a dopravu nových ozdobných mincí asi 170 K, takže celková oprava a výzdoba obnášela 300 K, které sbírkou příští neděli hravě byly sehnány a zvláštními dárci ještě doplněny. Ranní sbírka byla 144,15 K při velké 76,10 K. Před bolestným pátkem obraz znovu opravený ku radosti nemalé opětně v plné kráse byl na svém místě pověšen. Největšími dárci byli: František a Františka Pijáčkovi ze Sukdola, Josef a Filomena Pejř z Jednova, kostelník, Anna Marková z Lipové, manželka hostinského, a její sestra Barbora, jejíž šlechetný manžel Vincenc Ošlejšek v kruté seči na haličském bojišti padl. Čest jeho památce. Odpočívej v pokoji! Dále František a Marie Mikeš z Jednova a mnozí ještě, jimž náleží „Zaplať P. Bůh Nejsvětější“.
Z dalších zpráv třeba zaznamenati: den 22. března, kdy vyhladověna byvší, padla největší pevnost Přemyšl, ale statečností našich bojovníků dne 3. května t. r. opětně námi obsazen. Žádná válka nedonesla ovšem světu nějakého blaha, proto ne nadarmo církev sv. od nejstarších časů se modlívá „od moru, hladu a vojny, vysvoboď nás Pane!“ K nám sice hrůzy válečné nepronikly a přes naše kraje se nepřenesly, ale následky války cítíme všude, všechny potřeby životní stouply o 100 i více % a následkem toho hlad a bída. Nejbolestnější však ze všech událostí dotkla se srdcí našich zpráva, když dne 23. května světem nesla se zpráva, že s námi po 30 letech spolčená Itálie ve své věrolomnosti nám vypověděla válku, chtíc bezmezně z naší tíže těžiti. Manifest válečný Jeho veličenstva Františka Josefa I. ku všem národům otištěn v aktech curie čís. 5 r. 1915. A tak máme tedy následující války. Vypovědělo:
1. ) Rakousko - Srbsku 28.7.1914
2. ) Německo - Rusku 3.8.1914
3. ) Německo - Francii 4.8.1914
4. ) Anglie - Německu 5.8.1914
5. ) Německo - Belgii 5.8.1914
6. ) Rakousko - Rusku 7.8.1914
7. ) Srbsko - Německu 8.8.1914
8. ) Černá Hora - Rakousku 8.8.1914
9. ) Černá Hora - Německu 12.8.1914
10. ) Anglie - Rakousku 13.8.1914
11. ) Francie - Rakousku 3.8.1914
12. ) Německo - Japonsku 19.8.1914
13. ) Rakousko - Japonsku 22.8.1914
14. ) Rakousko - Belgii 28.8.1914
15. ) Rusko - Turecku 31.10.1914
16. ) Anglie -Turecku 2.11.1914
17. ) Francie - Turecku 2.11.1914
18. ) Srbsko - Turecku 2.11.1914
19. ) Itálie - Rakousku 23.5.1915
Válka trvá stejně a není dosud naděje té nejmenší, že by tento rok obrovský zápas brzké vzal skončení.
Hrozný válečný zápas, který od začátku roku klonil se na stranu nepřítele, hlavně Ruska, které usilovalo vší mocí a užilo všech prostředků proniknouti přes Karpaty do uherských nížin a odtud snáze se dostati ku sídelnímu městu říše Vídni. Ale úsilí nepřítele zlomilo se v odpor našich železně statečných vojínů, kteřížto učinivše mohutný průlom do nepřátelské fronty (u Gorlice,Tarnova), hnali nepřítele z našich zemí nezadržitelně, osvobodivše dne 3/7 hlavní město Halíče Lvov, jehož získání bylo po rozkazu slavnými službami Božími a Te Deum přiměřeně oslaveno. Armády nepřátelské ustupovaly rychle zpět, vyklidivše téměř všechny pevnosti - Varšavu, Ivangrod, Brest Litevský, Lvov, Dubno; již se zdálo, že bude konec válčení a mužové v domácnostech tak postrádaní navrátí se záhy ku domácím zaměstnáním, než domněnky zůstaly opětně bezvýslednými; boj trvá dále.
(Sucho:)
Rok 1915 zůstane i po jiné stránce v paměti lidu po dlouhá léta. Jaro bylo suché, od 24. dubna nespadla kapka deště až do 25. června; účinek tohoto sucha ve zdejším kraji byl hrozný. Obilí zůstalo téměř při zemi, ječmeny a ovsy stěží se vymetaly, zemáky byly řídké a následkem toho i celková úroda byla tak slabá, že nebýti ani války, citelná byla by bývala nouze. Nedostavivší se srážky na jaře však vydatněji padaly později ve žně a po nich, což mělo za následek, že lidé nemohli ani slabou úrodu příznivě sklidit, obilí na polích většinou porostlo, zemáky pohnily a bída již v zimních měsících citelně se ohlásila.
Dne 25. června ve výročí sarajevského atentátu byly konány smuteční služby Boží za zvěčnělé manžely Jeho cis. a královská Výsost Františka Ferdinanda a jeho † vznešenou choť Žofii z Hohenbergů.
Letoší poutě započaly 2. července na slavnost Navštívení P. M. a ač bylo sychravé a deštivé počasí, přišly téhož dne převeliké průvody, ze Ptení, z Konice, a ze Stinavy, takže jejich početnost zvláštní u farníků budila pozornost.
Dne 3tího července v sobotu dostavilo se 13 velkých průvodů; bylo zde více kněží s okolí na výpomoc; neděle velké pouti nebyla příznivá, z olověného nebe padal hustý déšť, nicméně průvodů v obvyklém počtu dostavilo se hojnost a slavné služby Boží s plnou asistencí konal vždy ochotný pomocník a ctitel zdejší bol. Máti vysoce. důst. P. Antonín Zbořil, děkan a farář v Konici, rovněž nemenší návštěva byla následující den, kdy připadla slavnost sv. Patronů Mor. Cyrilla a Metoděje; taková byla toho dne návštěva, že obyvatelé jednoznačně říkali, že takové návštěvy není zde pamětníka. Po oba dny slavnostní kázání měl výborný řečník a na slovo vzatý kazatel P. František Ševčík, farář ze Lhoty Vranové, který již po mnoho let o velké pouti krásnými slovy zdejší bol. Máti poctil a úctu k ní do srdcí přítomných poutníků nadšeně vštěpoval. Leč stalo se tak letos naposled; 17. října běž. roku umlkla výmluvná ústa jeho, dotlouklo jeho šlechetné srdce, jež bylo láskou ku zdejší Matičce tolik naplněno, † zemřel nečekaně, aby dále ve slávě včasné slavil bolesti Matky Boží.
O velké pouti, právě když bylo nejpilněji, dostavili se vojínové k
requisici dobytka do fáry, vešli do stáje a vybrali si nejpěknější jalovici, jež byla radostí domácích, teprve 1 1/2 roku stará, a odvedli na nádraží do Ptení, za níž vyplaceno 336 K; tak nepatrný obnos, že při stoupající drahotě několik set korun škody.
Tím byla zkalena poněkud jinak veselá a rušná nálada válečné velké pouti. I malá pouť byla četně navštívena, jakož i Karmelská, porciunkulová, o Nanebevzetí P. M, na Narození a následující neděli, kteroužto se poutě uzavřely průvodem ze Skřípova, jejž velmi četný sám tamější důst. p. farář P. Josef Kadlčík přivedl - 1. října odešel na bojiště poslední kostelník Josef Pejř, takže nyní zastávají službu kostelnickou ministranti Grulich Alois a Mikeš František, jehož otec na poli cti a slávy na Rusi čestně padl. Pokoj budiž jeho duši! Tak v samých téměř bědách, obětovaných strastech a bídách skončil se navěky památný rok 1915 svými opravdu válečnými událostmi, jen toho je třeba připomenouti, že vzdor stále zuřící válce nepovstalo žádných nakažlivých nemocí, což zajisté třeba děkovati vyspělé vědě lékařské, která všech prostředků užila, aby každá epidemie hned v zárodku byla utlumena.
Na sklonku roku dne 25. listopadu zemřel u vysokém stáří téměř 76 roků arcipastýř náš nejmilostivější, dobrý pastýř stáda svého, u vysokých i poddaných všeobecně vážen, nejvyšší kardinálskou hodností ozdoben, prostý mlynářův syn Nejdůstojnější Pán Jeho Eminence kardinál František Sal. Bauer a uložen na dómě vedle velikého Kardinála Bedřicha z Fürstenbergů pod velikou věží, kde ve skutcích sobě rovni, bratrsky vedle sní společný sen. Odpočiňte v pokoji!
>>>
Přejít na další kapitolu kroniky:
Kronika 1916