Kronika 1918
Rok 1918
Nový rok započal ve znamení ustavičných větrných a sněhových bouří, větry nakupily místy spousty sněhové až 3 metry i více vysoké, z Pořadí nebylo možné ani dolů sejít; i silnice vysoko byly sněhem zaváty a chůze velmi nesnadná.
Všechny tyto nesnáze, které od svátků vánočních trvaly, vyvrcholily dne 14. ledna večer, přehnala se v té chvíli přes kraj hrozná větrná smršť, která natropila hrozných škod; kalenice ze střechy kostelní smetena a rozbila množství křidlic, takže oprava za nynější hrozné drahoty přes 1000,- K stála, mimo to hřídel větrného mlýna z pravé litiny, 15 cm v průměru, jako suchá ratolest zlomena, a kolo celé několik metrů zaneseno na sousední pole Zatloukalovo. U Sukdola na rozcestí vyvrácen jako ze základu starobylý kříž z r. 1797, který byl zajisté svědkem různých událostí, jež v tomto kraji během 120 let se seběhly; v Sukdole potrhány střechy a dochy z nich odneseny.
Dne 6. ledna sešli se v matičce Praze, hlavním to městě království, všichni poslanci a předáci českého a slovenského národa a prohlásili jednotně bez bázně a neochvějně, že nepřestanou usilovati o to, dokud nedostane se národu českému a slovenskému sloučení v jeden jednotný stát, samostatný na základě sebeurčení národního, spravedlivě založený; tato deklarace podlehla sice konfiskaci, ale už 20. t. m byla propuštěna a ve všech novinách uveřejněna.
Dne 8. a 9. února provedena nová requisice, přebytky byly vpočteny a ihned za přítomnosti komise odebrány, a tak bída, která bez toho již hrozně v kraji zuří, zveličována novými requisicemi víc a více.
Dne 9. února přeskočila světem prvá mírová zpráva, část Ruska velikého, zvaná Ukrajina, uzavírá na svůj vlastní vrub mír, nezpůsobuje však tento mír naprosto nijakého nadšení ani nebyl oslaven žádným zvláštním nařízením, jak se dalo předpokládati.
Brzy, asi za měsíc, opět hlásí noviny nový mír, tentokráte opětně v Brestu Litevském s celou ostatní Rusí, která oslabena vnitřními rozbroji, dala příležitost válčícímu Německu, že bez odporu, když vojska ruská sama složila zbraně, vniknouti mohlo loupeživým způsobem až před samé hlavní město říše Petrohrad a tím donutilo jindy tak obávané Rusko ke kapitulačnímu míru v označeném (Brestu Litevském).
Den 11. března byl opět velesmutným dnem pro farníky. Rozebrány varhany a odebrány cínové píšťaly, celý rejstřík „Principál“, celkem 48 1/2 kg, cena počítána úplně nepatrná 1 kg za 15,- K, ale což horšího se stalo k tomu ještě, ministerstvo války zaplatilo o 5 kg méně, které asi cestou se ztratily, za války se krade vše a tudíž nebude divné, že cínu, kterýžto kov za války stal se hledaným, za dopravy se ztratilo 5 kg, za něž dosud nedostalo se žádné náhrady a sotva dostane.
Dne 22. března za velmi krásného počasí konána první jarní pouť o bolestném pátku; nával lidu byl neobyčejný; vypomáhali důst. pánové z Konice, dále ještě vypomáhal p. děkan, který též měl velkou mši sv. a po oba dva dny pilně zpovídal; slavnostní kázání měl p. Antonín Marek, kaplan z Konice, dále ještě vypomáhali p. farář z Přemyslovic a p. farář Januštík ze Stražiska, p. farář Crha z něm. Brodku, přišel též na pouť stařičký p. rada Krátký ze Ptení; byla to věru krásná první jarní pouť, při níž asi 1300 věřících poutníků přistoupilo ke stolu Páně.
Znovu sešli se národní poslanci naši z celého starobylého království, aby čelili útisku stávající vlády německé, v níž ani jediným zástupcem v ministerstvu není zastoupen 10 milionový národ český, a složili všichni společně novou jednotnou přísahu neustati v práci, dokud by nebyla vybojována spravedlivá samospráva a samostatnost království.
Po bouřlivé zimě velmi brzy otevřelo se již v první polovině března příjemné jaro, paprsky sluneční hřejivě dopadaly na zemi, příroda se počala zelenati, jarních prací už v březnu poděláno; v dubnu spustily se hojné pršky až do 23. dubna, pak ustalo a nepršelo celé tři týdny, až na Jana Nep. opětně hojný déšť již značně vyschlou zemi, stálými vydatnými větry vysušenou, svlažil a k novému životu přivedl, na sv. Ducha v neděli opětně k sečení asi hodinu popršelo, takže vyhlídky na pěknou úrodu dosud trvají, též by modlitby lidu šlechetného v křížových dnech Bohu přednášené, aby nám úrody zemské dáti a zachovati ráčil, nebyly letos oslyšeny.
Téhož dne roznesla se světem zpráva, že též i Rumunsko, které poslední ze všech našich nepřátel proti nám povstalo, uzavřelo mír v Buftea u Bukurešti, a tak na východě celém, od Baltického moře až k Černému, složeny zbraně a nastal klid, dej Bože, aby tak stalo se brzy též na jihu a na západě.
Letošího roku konána vizitace rovněž omezeně jako po čas války.
2. července na slavnost Navštívení Panny Marie konána první letní pouť, počasí letos poutníkům nepřálo, neboť z olověných oblak od skorého rána lily se proudy deště na zemi, nic méně dostavily se všechny poutní průvody jako jiná léta minulá a služby Boží konaly se nerušeně za naplněné svatyně zdejší Bolestné Rodičky Boží. Lepší nastalo počasí příští neděli o velké pouti; svatyně již v sobotu od 4. hod. naplněna, u sv. přijímání bylo přes 2.000 poutníků.
Služby Boží konaly se stejně slavně jako léta minulá, kázal P. Vladimír Bednařík, kaplan z Jevíčka, velkou měl p. rada a děkan z Konice P. Antonín Zbořil, lidu bylo dosti, ale krámů a zboží ani polovinu, ostatní poutní dny - Malá a Karmelská pouť - minuly stejně; velmi četně navštívena poutníky byla svatyně o Porciunkule; přes 2000 věřících přijalo sv. svátosti a průvod odpoledne konal se za veliké účasti věřících. Poutě zakončeny v půl září v neděli po narození P. Marie, kdy přišly ještě dva průvody, český z Kulířova a německý ze Skřípova, jež přivedl tamější horlivý a velezasloužilý farář Josef Kadláček.
Po jarních reguisicích a trvalém suchu spustily se hojné deště před samými žněmi a trvaly přes žně celé. Lidé majíce své zásoby naprosto vyčerpány, těšili se na dosti slibnou úrodu. Žita byla obstojná a dostala se dosti příznivě do stodol, pšenice byla velmi vadná, z 50% snětivá, ječmeny velmi krátké, rovněž tak ovsy a to následkem dlouhého sucha na jaře, zemáků bylo značně méně, následkem stálých dešťů mnoho jich pohnilo.
V té době bojuje se dále opětně se střídavým štěstím, a to na Balkáně, v Itálii a ve Francii - tam Germáni soustředili obrovské síly masy vojsk, i naše pluky dopraveny až k Verdunu, aby pomáhali zběsilým Němcům proklestiti cestu na Paříž, ale ani nepřátelé vlastně českého lidu - nespravedlivě Germány utlačovaného a vysávaného; přátelé Francouzi, Angličané, Italové, Američané, čeští legionáři nelenili a kladli tak houževnatý odpor, kterého Germáni nikterak zdolati nedovedli. V druhé polovici října počíná se kolísati fronta balkánská, odkud téměř polovina vojsk odvolána; Francouzi provedli smělý průlom a ženou zbytky rakouských pluků nezadržitelně přes celý Balkán až do Uher. Vojsko naše v pravém slova smyslu se rozuteklo. Porážka rakouské jihovýchodní armády byla dokonalá. Zároveň začíná se kolísati i fronta Italská, Jihoslované, Chorvati a Srbové bosenští vypovídají poddanost, k nim přidávají se i naši hoši a opouštějí frontu, nastává všeobecný ústup v nepořádku, Italové ženou se zpět, obsazují Terst, Gorici, Trident, a ženou se nezadržitelně vpřed a nebude dlouho trvati, budou Italové v sídelním městě Vídni. Situace je hrozná a nastává nebezpečí obsazení celého Rakouska nepřáteli. Konečně vyjednáno na rychle 27. října příměří s Itálií a francouzkou frontou balkánskou, které velel generál Franchet de Espery; podmínky nepřáteli diktované byly kruté, ale bylo je nutné přijat, neboť situace té říše se minutu od minuty horší. Habsburský starobylý trůn přející toliko Germánům a Maďarům a potlačující všechny ostatní národy, nejvíce však nás Čechy s Slováky uherské, počíná se povážlivě viklati.
Dne 28. října vesele a jasně vstává slunce nad modrou blankytnou podzimní oblohu, bezpočetné věže zlaté naší Prahy podivným jako radostným září leskem, jakoby v těch hrotech věžových byla jako elektřinou nabitá, ale dosud násilím tajena, síla jakási, zpráva podivná, která musí ven, musí do světa, musí na veřejnost; tajená tato zpráva jest, násilí musí ustoupiti spravedlnosti, pouta vážící ruce české musí býti uvolněna, provazy nás pevně k sloupu habsburského trůnu připoutávající a násilně držící jsou zpřetrhány a té stověžaté zlaté matičky Prahy od českých předáků, jimž stojí v čele několik žalářovaných dřívějších upřímných a spravedlivých národovců, Dr. Karel Kramář, Dr. Rašín, Klofáč, Staněk a. t. d., nese se po všech českých oblastech podivná zpráva o české samostatnosti. Čechy, Morava, Slezsko a Slovensko prohlašují se za samostatný stát, odlučují se od staré rakouské říše, totéž činí Jihoslované a celá říše rakouská se hroutí a na její troskách vyvstávají státy nové, které zamýšlí lidu v nich obývajícímu připraviti časy v budoucnosti lepší minulých. „Ať žije nová česko-slovenská republika“ tento hlas nese se jako mocná ozvěna po živých nivách naší vlasti.
Dne třetího listopadu odpoledne ubíral se velkolepý průvod po silnici do Sukdola, aby posvěcen byl nově opravený kříž, divou větrnou smrští 14/1 t. r. večer povalený a štědrou dobrotivostí p. Františka Grulicha, rolníka v Sukdole čís. 38, znovu postavený, jako dar Bohu za šťastné navrácení z hrozné válečné lítice. Místní farář Alois Šilhavý posvětil kříž a sám měl případnou promluvu o povinné úctě ke kříži Kristovu, po ukončení promluvy zapěl sbor zpěváků případnou píseň a družičky rozsypávaly obcházejíce čerstvými kvítky, jež pozdní podzim jim ještě poskytl.
Ale radost kterou opájeli jsme se nad první svobodou zkalila se na chvíli, když téhož dne jakás rota bezbožníků vrátivší se od Bílé Hory, kde konal se tábor lidu, kde padlo několik řečí proti katolické víře, jako by ona byla příčinou 300 leté poroby národa, strhli a rozbili velepamátnou a nádhernou sochu P. Marie Vítězné na Staroměstském náměstí pražském, postavenou na památku vítězství dobytého pražskými studenty nad Švédy r. 1648. Událost tato sevřela křečovitě srdce dobrých křesťanů a nadšených vlastenců, neboť věstila již předem velmi trudné a svízelné doby katolické církvi v nově utvořeném státě.
Dne 4. listopadu stanoveny slavné bohoslužby za příčinou prohlášení samostatnosti. Před 8. hodinou nakupilo se kolem chrámu tolik lidí jako o Božím Těle. Přišly všechny hasičské sbory, dvoje hudba hlásala radost dne, školní dítky všech škol se všemi učiteli, představenstva obce, jen Germáni tlačili se kdesi v ústraní a skrývali se, umlkli přestavše se chlubiti, až matka Germánie nabude převahy nad celým světem, jak nás budou pokořovati. Odsloužená slavná mše sv., a nakonec po Te Deum, Tebe Boha chválíme, a po požehnání svátostném rozezvučel se kostel, poprvé snad co stojí a bohoslužby se tu konají, radostně pravá naše národní hymna „Kde domov můj“, radosti té nebylo konce, prápory na všech téměř domech vlající hlásaly všechny unášející radost tuto.
Radost stihá radost - dochází nová zpráva. Německá bašta na Rýně se boří, šiky německé nemohou více se zdarem odpírati nepřekonatelnému náporu Američanů, ustupují čím dál tím rychleji; vojsko německé utrýzněné bídou, hladem a válečnými útrapami vzdává se své dosavadní houževnatosti, vidouc nemožnost každého dalšího odporu. Německo nuceno žádati o příměří - hrozná kapitulace. Doslova podmínky diktuje jak uvedeno:
Těžké podmínky příměří Německu diktované dohodou.
Z Berlína 10.10.1918 podmínky příměří znějí ve výtahu takto:
1. Příměří nastane za 6 hodin po podpisu.
2. Neprodlené vyklizení Belgie, Francie, Sazko-Lotrinska do 14 dnů. Vojsko, jež po této době zbude, bude internováno nebo zajato.
3. Odevzdati: 5000 děl, hlavně hrubých, 30.000 strojních pušek, 3.000 vrhačů min, 2.000 letadel.
4. Vykliditi levý břeh rýnský, Mohuč, Koblenc, Kolín n R. obsazený nepřítelem, v poloměru do hloubky 30 km.
5. Na pravém břehu rýnském neutrální pásmo 30 - 40 km hluboké. Vyklizení v 11 dnech.
6. Z území na levém břehu rýnském nic neodvézti. Všechny továrny, dráhy a. t. d. ponechati nedotčeny.
7. Odevzdati 5.000 lokomotiv, 15.000 vagonů, 10.000 automobilů.
8. Německo bude vydržovati nepřátelské okupační vojsko.
9. Na východě odvolati všechno vojsko za hranice ze 1. srpna 1914, lhůta k tomu se neudává.
10. Zříci se smluv, uzavřených v Brestě Litevském a v Bukurešti.
11. Bezpodmínečná kapitulace východní Afriky.
12. Vrátiti majetek Belgické banky, ruské a rumunské zlato.
13. Vrátit válečné zajatce bez vzájemnosti.
14. Odevzdati 100 ponorek, 8 lehkých křižníků, 6 dreadnoughtů; ostatní lodi budou odzbrojeny a hlídány dohodovými spojenci v neutrálních neb dohodových přístavech.
15. Zajistiti svobodnou plavbu Kattegatem. Odstraniti minová pole a právo Dohody obsaditi všechny tvrze a baterie, ze kterých by se mohlo v této plavbě překážeti.
16. Blokáda zůstane. Německé lodi smějí býti dále zajímány.
17. Všechna omezení, která Německo stanovilo neutrálům, též zrušují.
18. Příměří trvá 30 dní.
Vida vše ztraceno - utíká vrchní velitel sám, dosavadní císař Německý Vilém II., i s rodinou na 10 automobilech do Holandska, aby zachránil svůj život, neboť i v Německu přichází lid k poznání, kdo vlastně ty strašlivé bědné časy lidu připravil. Utíká ze své vlasti jako psanec a přijat jest jako obyčejný uprchlík, Berlín se zatřásl, trůn Hohenrollenův se skácel a na tisíce kusů je roztříštěn. Bismarkovy sny a spekulace jsou pochovány, král Sasský, vévoda Oldenburský, vévoda Hesenský, král Bavorský, sesazeni a duch republikánský šíří se po krajích širých kdysi tak mocné a nepřekonatelné Germánie.
Jako císař německý Vilém opustiti musel svá vojska, svůj trůn se svojí celou říší, a viděl se donucena prchnouti co nejrychleji do ciziny, i rakouský vladař činí podobně. Sestupuje s trůnu svého skládá hodnost vladařskou, posílá národům poslední projev, který zní jak poslední labutí zpěv:
„Od nastoupení na trůn ustavičně jsem se snažil vyvésti své národy z hrůz války, na jejímž vypuknutí pražádné viny nemám. Nerozpakoval jsem se obnovit ústavní život a otevřel jsem národům cestu k jejich samostatném státnímu vývoji. Naplněn stále jako dříve neochvějnou láskou k mým národům nechci jich svobodnému vývoji svou osobou státi v cestě jako překážka. Předem uznávám rozhodnutí, jež nelehké Rakousko učiní své budoucí státní formě. Národ svými zástupci převzal vládu. Zříkám se vší účasti na státních záležitostech. Současně zprošťuji svou Rakouskou vládu jejího úřadu. Kéž lid Rakouský ve svornosti a smířivostí vytvoří a upevní nový pořádek. Štěstí mých národů bylo od prvopočátku cílem mých nejvroucnějších přání jen vnitřní mír může zahojiti rány této války. “ Karel v. r.
Tak končí bývalá habsburská dynastie, která kdysi byla nejslavnější a rozhodující v Evropě. Císař nejprve a nejhanebněji byl opuštěný těmi, které vyhříval na srdci svém, kterým nejvíce důvěřoval, na které tolik spoléhal, opustili jej Vídeňáci, kteří na nás Čechy šibenice stavěli, špalky chystali, provazy snášeli, meče ostřili, pušky zkoušeli, zda bezpečně nenáviděné Čechy budou stříleti. A tito zarytí nepřátelé nás Čechů, svého bratra krev krve své zavrhují a chystají osud nejhroznější, jaký může jen vladaře potkati. Ani zde v zátiší letohrádku Eckartsaů není mu popřáno v klidu, vzdáleného ode všech záležitostí státních, dny budoucnosti tráviti, musí odsud dále přes hranice do sousedství, do mezinárodní republiky Švýcarské, aby tam jako sprostý a obyčejný občan, všem ostatním rovný, strávil příští dny svého života.
Církev katolická, která ve staré Rakouské říši byla do jisté míry zákony chráněna a jejíž vývoj takto stále byl bržděn, a ve vnitřním úřadování jen v němčině se hovělo a všude uplatňována, takže mnohdy kněží, čeští národovci, těžko často podstupovali boj na obhájení práv české mluvy proti násilně vnucované němčině. Postup takový byl úplně přirozený, vždyť všechny diecéze dostávali na místa vůdčí prušácké šlechtice, kteří jsouce miláčky vladařů, i v církvi germanizačního ducha vždycky uplatniti se snažili. To církvi neprospělo, nýbrž stonásobně škodilo. Od této vlády v nové české republice dostali do rukou z větší části pokrokovci a demokraté sociální. Ministrem vyučování jmenován demokrat Habrman, který vydával nová náboženská nařízení. Vyučování náboženství jakož i náboženské cítění jsou pro všechny školy a pro všechny žáky nezávazná, důsledky se ukázaly brzy. Učitelé přestávali se s dítkami ve školách modliti, dítky přestávaly s větší horlivostí navštěvovati bohoslužby, a místo jednotného poválečného postupu nastala nová horší roztříštěnost obcí a válka mezi jednotlivci v drobném vedena dále. A tak za stále nových zpráv a dojmů docházejících ze srdce českého státu matičky Prahy skončil navždy pro český národ velepamátný rok 1918.
>>>
Přejít na další kapitolu kroniky:
Kronika 1919
Nový rok započal ve znamení ustavičných větrných a sněhových bouří, větry nakupily místy spousty sněhové až 3 metry i více vysoké, z Pořadí nebylo možné ani dolů sejít; i silnice vysoko byly sněhem zaváty a chůze velmi nesnadná.
Všechny tyto nesnáze, které od svátků vánočních trvaly, vyvrcholily dne 14. ledna večer, přehnala se v té chvíli přes kraj hrozná větrná smršť, která natropila hrozných škod; kalenice ze střechy kostelní smetena a rozbila množství křidlic, takže oprava za nynější hrozné drahoty přes 1000,- K stála, mimo to hřídel větrného mlýna z pravé litiny, 15 cm v průměru, jako suchá ratolest zlomena, a kolo celé několik metrů zaneseno na sousední pole Zatloukalovo. U Sukdola na rozcestí vyvrácen jako ze základu starobylý kříž z r. 1797, který byl zajisté svědkem různých událostí, jež v tomto kraji během 120 let se seběhly; v Sukdole potrhány střechy a dochy z nich odneseny.
Dne 6. ledna sešli se v matičce Praze, hlavním to městě království, všichni poslanci a předáci českého a slovenského národa a prohlásili jednotně bez bázně a neochvějně, že nepřestanou usilovati o to, dokud nedostane se národu českému a slovenskému sloučení v jeden jednotný stát, samostatný na základě sebeurčení národního, spravedlivě založený; tato deklarace podlehla sice konfiskaci, ale už 20. t. m byla propuštěna a ve všech novinách uveřejněna.
Dne 8. a 9. února provedena nová requisice, přebytky byly vpočteny a ihned za přítomnosti komise odebrány, a tak bída, která bez toho již hrozně v kraji zuří, zveličována novými requisicemi víc a více.
Dne 9. února přeskočila světem prvá mírová zpráva, část Ruska velikého, zvaná Ukrajina, uzavírá na svůj vlastní vrub mír, nezpůsobuje však tento mír naprosto nijakého nadšení ani nebyl oslaven žádným zvláštním nařízením, jak se dalo předpokládati.
Brzy, asi za měsíc, opět hlásí noviny nový mír, tentokráte opětně v Brestu Litevském s celou ostatní Rusí, která oslabena vnitřními rozbroji, dala příležitost válčícímu Německu, že bez odporu, když vojska ruská sama složila zbraně, vniknouti mohlo loupeživým způsobem až před samé hlavní město říše Petrohrad a tím donutilo jindy tak obávané Rusko ke kapitulačnímu míru v označeném (Brestu Litevském).
Den 11. března byl opět velesmutným dnem pro farníky. Rozebrány varhany a odebrány cínové píšťaly, celý rejstřík „Principál“, celkem 48 1/2 kg, cena počítána úplně nepatrná 1 kg za 15,- K, ale což horšího se stalo k tomu ještě, ministerstvo války zaplatilo o 5 kg méně, které asi cestou se ztratily, za války se krade vše a tudíž nebude divné, že cínu, kterýžto kov za války stal se hledaným, za dopravy se ztratilo 5 kg, za něž dosud nedostalo se žádné náhrady a sotva dostane.
Dne 22. března za velmi krásného počasí konána první jarní pouť o bolestném pátku; nával lidu byl neobyčejný; vypomáhali důst. pánové z Konice, dále ještě vypomáhal p. děkan, který též měl velkou mši sv. a po oba dva dny pilně zpovídal; slavnostní kázání měl p. Antonín Marek, kaplan z Konice, dále ještě vypomáhali p. farář z Přemyslovic a p. farář Januštík ze Stražiska, p. farář Crha z něm. Brodku, přišel též na pouť stařičký p. rada Krátký ze Ptení; byla to věru krásná první jarní pouť, při níž asi 1300 věřících poutníků přistoupilo ke stolu Páně.
Znovu sešli se národní poslanci naši z celého starobylého království, aby čelili útisku stávající vlády německé, v níž ani jediným zástupcem v ministerstvu není zastoupen 10 milionový národ český, a složili všichni společně novou jednotnou přísahu neustati v práci, dokud by nebyla vybojována spravedlivá samospráva a samostatnost království.
Po bouřlivé zimě velmi brzy otevřelo se již v první polovině března příjemné jaro, paprsky sluneční hřejivě dopadaly na zemi, příroda se počala zelenati, jarních prací už v březnu poděláno; v dubnu spustily se hojné pršky až do 23. dubna, pak ustalo a nepršelo celé tři týdny, až na Jana Nep. opětně hojný déšť již značně vyschlou zemi, stálými vydatnými větry vysušenou, svlažil a k novému životu přivedl, na sv. Ducha v neděli opětně k sečení asi hodinu popršelo, takže vyhlídky na pěknou úrodu dosud trvají, též by modlitby lidu šlechetného v křížových dnech Bohu přednášené, aby nám úrody zemské dáti a zachovati ráčil, nebyly letos oslyšeny.
Téhož dne roznesla se světem zpráva, že též i Rumunsko, které poslední ze všech našich nepřátel proti nám povstalo, uzavřelo mír v Buftea u Bukurešti, a tak na východě celém, od Baltického moře až k Černému, složeny zbraně a nastal klid, dej Bože, aby tak stalo se brzy též na jihu a na západě.
Letošího roku konána vizitace rovněž omezeně jako po čas války.
2. července na slavnost Navštívení Panny Marie konána první letní pouť, počasí letos poutníkům nepřálo, neboť z olověných oblak od skorého rána lily se proudy deště na zemi, nic méně dostavily se všechny poutní průvody jako jiná léta minulá a služby Boží konaly se nerušeně za naplněné svatyně zdejší Bolestné Rodičky Boží. Lepší nastalo počasí příští neděli o velké pouti; svatyně již v sobotu od 4. hod. naplněna, u sv. přijímání bylo přes 2.000 poutníků.
Služby Boží konaly se stejně slavně jako léta minulá, kázal P. Vladimír Bednařík, kaplan z Jevíčka, velkou měl p. rada a děkan z Konice P. Antonín Zbořil, lidu bylo dosti, ale krámů a zboží ani polovinu, ostatní poutní dny - Malá a Karmelská pouť - minuly stejně; velmi četně navštívena poutníky byla svatyně o Porciunkule; přes 2000 věřících přijalo sv. svátosti a průvod odpoledne konal se za veliké účasti věřících. Poutě zakončeny v půl září v neděli po narození P. Marie, kdy přišly ještě dva průvody, český z Kulířova a německý ze Skřípova, jež přivedl tamější horlivý a velezasloužilý farář Josef Kadláček.
Po jarních reguisicích a trvalém suchu spustily se hojné deště před samými žněmi a trvaly přes žně celé. Lidé majíce své zásoby naprosto vyčerpány, těšili se na dosti slibnou úrodu. Žita byla obstojná a dostala se dosti příznivě do stodol, pšenice byla velmi vadná, z 50% snětivá, ječmeny velmi krátké, rovněž tak ovsy a to následkem dlouhého sucha na jaře, zemáků bylo značně méně, následkem stálých dešťů mnoho jich pohnilo.
V té době bojuje se dále opětně se střídavým štěstím, a to na Balkáně, v Itálii a ve Francii - tam Germáni soustředili obrovské síly masy vojsk, i naše pluky dopraveny až k Verdunu, aby pomáhali zběsilým Němcům proklestiti cestu na Paříž, ale ani nepřátelé vlastně českého lidu - nespravedlivě Germány utlačovaného a vysávaného; přátelé Francouzi, Angličané, Italové, Američané, čeští legionáři nelenili a kladli tak houževnatý odpor, kterého Germáni nikterak zdolati nedovedli. V druhé polovici října počíná se kolísati fronta balkánská, odkud téměř polovina vojsk odvolána; Francouzi provedli smělý průlom a ženou zbytky rakouských pluků nezadržitelně přes celý Balkán až do Uher. Vojsko naše v pravém slova smyslu se rozuteklo. Porážka rakouské jihovýchodní armády byla dokonalá. Zároveň začíná se kolísati i fronta Italská, Jihoslované, Chorvati a Srbové bosenští vypovídají poddanost, k nim přidávají se i naši hoši a opouštějí frontu, nastává všeobecný ústup v nepořádku, Italové ženou se zpět, obsazují Terst, Gorici, Trident, a ženou se nezadržitelně vpřed a nebude dlouho trvati, budou Italové v sídelním městě Vídni. Situace je hrozná a nastává nebezpečí obsazení celého Rakouska nepřáteli. Konečně vyjednáno na rychle 27. října příměří s Itálií a francouzkou frontou balkánskou, které velel generál Franchet de Espery; podmínky nepřáteli diktované byly kruté, ale bylo je nutné přijat, neboť situace té říše se minutu od minuty horší. Habsburský starobylý trůn přející toliko Germánům a Maďarům a potlačující všechny ostatní národy, nejvíce však nás Čechy s Slováky uherské, počíná se povážlivě viklati.
Dne 28. října vesele a jasně vstává slunce nad modrou blankytnou podzimní oblohu, bezpočetné věže zlaté naší Prahy podivným jako radostným září leskem, jakoby v těch hrotech věžových byla jako elektřinou nabitá, ale dosud násilím tajena, síla jakási, zpráva podivná, která musí ven, musí do světa, musí na veřejnost; tajená tato zpráva jest, násilí musí ustoupiti spravedlnosti, pouta vážící ruce české musí býti uvolněna, provazy nás pevně k sloupu habsburského trůnu připoutávající a násilně držící jsou zpřetrhány a té stověžaté zlaté matičky Prahy od českých předáků, jimž stojí v čele několik žalářovaných dřívějších upřímných a spravedlivých národovců, Dr. Karel Kramář, Dr. Rašín, Klofáč, Staněk a. t. d., nese se po všech českých oblastech podivná zpráva o české samostatnosti. Čechy, Morava, Slezsko a Slovensko prohlašují se za samostatný stát, odlučují se od staré rakouské říše, totéž činí Jihoslované a celá říše rakouská se hroutí a na její troskách vyvstávají státy nové, které zamýšlí lidu v nich obývajícímu připraviti časy v budoucnosti lepší minulých. „Ať žije nová česko-slovenská republika“ tento hlas nese se jako mocná ozvěna po živých nivách naší vlasti.
Dne třetího listopadu odpoledne ubíral se velkolepý průvod po silnici do Sukdola, aby posvěcen byl nově opravený kříž, divou větrnou smrští 14/1 t. r. večer povalený a štědrou dobrotivostí p. Františka Grulicha, rolníka v Sukdole čís. 38, znovu postavený, jako dar Bohu za šťastné navrácení z hrozné válečné lítice. Místní farář Alois Šilhavý posvětil kříž a sám měl případnou promluvu o povinné úctě ke kříži Kristovu, po ukončení promluvy zapěl sbor zpěváků případnou píseň a družičky rozsypávaly obcházejíce čerstvými kvítky, jež pozdní podzim jim ještě poskytl.
Ale radost kterou opájeli jsme se nad první svobodou zkalila se na chvíli, když téhož dne jakás rota bezbožníků vrátivší se od Bílé Hory, kde konal se tábor lidu, kde padlo několik řečí proti katolické víře, jako by ona byla příčinou 300 leté poroby národa, strhli a rozbili velepamátnou a nádhernou sochu P. Marie Vítězné na Staroměstském náměstí pražském, postavenou na památku vítězství dobytého pražskými studenty nad Švédy r. 1648. Událost tato sevřela křečovitě srdce dobrých křesťanů a nadšených vlastenců, neboť věstila již předem velmi trudné a svízelné doby katolické církvi v nově utvořeném státě.
Dne 4. listopadu stanoveny slavné bohoslužby za příčinou prohlášení samostatnosti. Před 8. hodinou nakupilo se kolem chrámu tolik lidí jako o Božím Těle. Přišly všechny hasičské sbory, dvoje hudba hlásala radost dne, školní dítky všech škol se všemi učiteli, představenstva obce, jen Germáni tlačili se kdesi v ústraní a skrývali se, umlkli přestavše se chlubiti, až matka Germánie nabude převahy nad celým světem, jak nás budou pokořovati. Odsloužená slavná mše sv., a nakonec po Te Deum, Tebe Boha chválíme, a po požehnání svátostném rozezvučel se kostel, poprvé snad co stojí a bohoslužby se tu konají, radostně pravá naše národní hymna „Kde domov můj“, radosti té nebylo konce, prápory na všech téměř domech vlající hlásaly všechny unášející radost tuto.
Radost stihá radost - dochází nová zpráva. Německá bašta na Rýně se boří, šiky německé nemohou více se zdarem odpírati nepřekonatelnému náporu Američanů, ustupují čím dál tím rychleji; vojsko německé utrýzněné bídou, hladem a válečnými útrapami vzdává se své dosavadní houževnatosti, vidouc nemožnost každého dalšího odporu. Německo nuceno žádati o příměří - hrozná kapitulace. Doslova podmínky diktuje jak uvedeno:
Těžké podmínky příměří Německu diktované dohodou.
Z Berlína 10.10.1918 podmínky příměří znějí ve výtahu takto:
1. Příměří nastane za 6 hodin po podpisu.
2. Neprodlené vyklizení Belgie, Francie, Sazko-Lotrinska do 14 dnů. Vojsko, jež po této době zbude, bude internováno nebo zajato.
3. Odevzdati: 5000 děl, hlavně hrubých, 30.000 strojních pušek, 3.000 vrhačů min, 2.000 letadel.
4. Vykliditi levý břeh rýnský, Mohuč, Koblenc, Kolín n R. obsazený nepřítelem, v poloměru do hloubky 30 km.
5. Na pravém břehu rýnském neutrální pásmo 30 - 40 km hluboké. Vyklizení v 11 dnech.
6. Z území na levém břehu rýnském nic neodvézti. Všechny továrny, dráhy a. t. d. ponechati nedotčeny.
7. Odevzdati 5.000 lokomotiv, 15.000 vagonů, 10.000 automobilů.
8. Německo bude vydržovati nepřátelské okupační vojsko.
9. Na východě odvolati všechno vojsko za hranice ze 1. srpna 1914, lhůta k tomu se neudává.
10. Zříci se smluv, uzavřených v Brestě Litevském a v Bukurešti.
11. Bezpodmínečná kapitulace východní Afriky.
12. Vrátiti majetek Belgické banky, ruské a rumunské zlato.
13. Vrátit válečné zajatce bez vzájemnosti.
14. Odevzdati 100 ponorek, 8 lehkých křižníků, 6 dreadnoughtů; ostatní lodi budou odzbrojeny a hlídány dohodovými spojenci v neutrálních neb dohodových přístavech.
15. Zajistiti svobodnou plavbu Kattegatem. Odstraniti minová pole a právo Dohody obsaditi všechny tvrze a baterie, ze kterých by se mohlo v této plavbě překážeti.
16. Blokáda zůstane. Německé lodi smějí býti dále zajímány.
17. Všechna omezení, která Německo stanovilo neutrálům, též zrušují.
18. Příměří trvá 30 dní.
Vida vše ztraceno - utíká vrchní velitel sám, dosavadní císař Německý Vilém II., i s rodinou na 10 automobilech do Holandska, aby zachránil svůj život, neboť i v Německu přichází lid k poznání, kdo vlastně ty strašlivé bědné časy lidu připravil. Utíká ze své vlasti jako psanec a přijat jest jako obyčejný uprchlík, Berlín se zatřásl, trůn Hohenrollenův se skácel a na tisíce kusů je roztříštěn. Bismarkovy sny a spekulace jsou pochovány, král Sasský, vévoda Oldenburský, vévoda Hesenský, král Bavorský, sesazeni a duch republikánský šíří se po krajích širých kdysi tak mocné a nepřekonatelné Germánie.
Jako císař německý Vilém opustiti musel svá vojska, svůj trůn se svojí celou říší, a viděl se donucena prchnouti co nejrychleji do ciziny, i rakouský vladař činí podobně. Sestupuje s trůnu svého skládá hodnost vladařskou, posílá národům poslední projev, který zní jak poslední labutí zpěv:
„Od nastoupení na trůn ustavičně jsem se snažil vyvésti své národy z hrůz války, na jejímž vypuknutí pražádné viny nemám. Nerozpakoval jsem se obnovit ústavní život a otevřel jsem národům cestu k jejich samostatném státnímu vývoji. Naplněn stále jako dříve neochvějnou láskou k mým národům nechci jich svobodnému vývoji svou osobou státi v cestě jako překážka. Předem uznávám rozhodnutí, jež nelehké Rakousko učiní své budoucí státní formě. Národ svými zástupci převzal vládu. Zříkám se vší účasti na státních záležitostech. Současně zprošťuji svou Rakouskou vládu jejího úřadu. Kéž lid Rakouský ve svornosti a smířivostí vytvoří a upevní nový pořádek. Štěstí mých národů bylo od prvopočátku cílem mých nejvroucnějších přání jen vnitřní mír může zahojiti rány této války. “ Karel v. r.
Tak končí bývalá habsburská dynastie, která kdysi byla nejslavnější a rozhodující v Evropě. Císař nejprve a nejhanebněji byl opuštěný těmi, které vyhříval na srdci svém, kterým nejvíce důvěřoval, na které tolik spoléhal, opustili jej Vídeňáci, kteří na nás Čechy šibenice stavěli, špalky chystali, provazy snášeli, meče ostřili, pušky zkoušeli, zda bezpečně nenáviděné Čechy budou stříleti. A tito zarytí nepřátelé nás Čechů, svého bratra krev krve své zavrhují a chystají osud nejhroznější, jaký může jen vladaře potkati. Ani zde v zátiší letohrádku Eckartsaů není mu popřáno v klidu, vzdáleného ode všech záležitostí státních, dny budoucnosti tráviti, musí odsud dále přes hranice do sousedství, do mezinárodní republiky Švýcarské, aby tam jako sprostý a obyčejný občan, všem ostatním rovný, strávil příští dny svého života.
Církev katolická, která ve staré Rakouské říši byla do jisté míry zákony chráněna a jejíž vývoj takto stále byl bržděn, a ve vnitřním úřadování jen v němčině se hovělo a všude uplatňována, takže mnohdy kněží, čeští národovci, těžko často podstupovali boj na obhájení práv české mluvy proti násilně vnucované němčině. Postup takový byl úplně přirozený, vždyť všechny diecéze dostávali na místa vůdčí prušácké šlechtice, kteří jsouce miláčky vladařů, i v církvi germanizačního ducha vždycky uplatniti se snažili. To církvi neprospělo, nýbrž stonásobně škodilo. Od této vlády v nové české republice dostali do rukou z větší části pokrokovci a demokraté sociální. Ministrem vyučování jmenován demokrat Habrman, který vydával nová náboženská nařízení. Vyučování náboženství jakož i náboženské cítění jsou pro všechny školy a pro všechny žáky nezávazná, důsledky se ukázaly brzy. Učitelé přestávali se s dítkami ve školách modliti, dítky přestávaly s větší horlivostí navštěvovati bohoslužby, a místo jednotného poválečného postupu nastala nová horší roztříštěnost obcí a válka mezi jednotlivci v drobném vedena dále. A tak za stále nových zpráv a dojmů docházejících ze srdce českého státu matičky Prahy skončil navždy pro český národ velepamátný rok 1918.
>>>
Přejít na další kapitolu kroniky:
Kronika 1919