Kronika 1919
1919
Zima letos byla celkem mírná, začátkem ledna trvaly vánice s prudkými větry, ale pak se utišily a koncem ledna a v únoru byly již jen mírné mrazíky. Vojíni nadále se postupně vraceli domů i z ruského zajetí, radostí se plnily rodiny a domácnosti. Někteří se vrátili zocelení ve svém náboženském přesvědčení, jiní opětně se svrhli a přešli do soc. demokracie, která ďábelsky vždy ukládala o katolickou církev a její přívržence, proto ani není divu, že advokát Dr. Bouček vydal návrh, aby svoboda kněží kazatelů byla omezena, což je unikum na světě, zákon kazatelský byl usnesen a vyhlášen 19. února 1919. A z toho všeho zjevno, že katolické církvi nastává nová doba, nový boj ji čeká, nové pronásledování, nové soužení a nové utrpení.
Celý svět napjatě čeká kdy definitivně začne se jednati o míru. Přijíždí do Evropy zástupce zámořského světa, mocné severní Ameriky, president Wilson, a nese světu nové poselství, kde předkládá všem národů čtrnáct mírových podmínek, o nichž se domnívá, že přinésti mohou světu opravdový mír a pokoj, jestliže jednotlivé státy svůj vnitřní život na nich založí. Viz tyto podmínky, jak byly prohlášeny na kongresu Americkém dne 8. ledna 1918.
Wilsonovy podmínky míru.
Stále přetřásaných 14 podmínek míru, které prezident Wilson jménem národa 8. ledna 1918 na kongresu jako program světového míru ve svém poselství ohlásil, zní:
1. Veřejné jednání o smlouvách mírových.
2. Svoboda plavby na moři.
3. Odstranění všech hospodářských mezníků.
4. Odstranění zbrojení.
5. Nestranné uspořádání všech koloniálních požadavků.
6. Vyklizení veškerého ruského území.
7. Vyklizení a obnovení Belgie bez újmy její suverenity.
8. Osvobození francouzkého území a obnova obsazených částí. Bezpráví z roku 1871 v otázce Alsasko-Lotrinské musí býti odčiněno.
9. Úprava hranic Itálie musí býti převzata dle jasně prokazatelných národnostních linií.
10. Národům Rakousko-Uherska, jichž místo mezi národy, které viděti chráněné a zajištěné, musí býti poskytnuta první příležitost k autonomnímu vývoji.
11. Rumunsko, Srbsko a Černá Hora musejí opět býti vyklizeny a obnoveny. Volný přístup k moři Srbsku.
12. Udržení turecké části nynější osmanské říše. Naproti tomu autonomie pro ostatní národnosti po tureckým panstvím. Svobodný průjezd Dardanelami.
13. Utvoření neodvislého Polského státu, který zabírá všechno území obydlené Poláky.
14. Vytvoření všeobecného svazu národů.
Jednání o mír začalo; jen trochu odchylně jak doma bylo obyčejem, že se sešli vítězové i poražení a vzájemně se shodli na pevných podmínkách, které pak z obou stran jsouce prozkoumány, společně byly podepsány a tvořili tak opětně na čas jakousi základnu k pokojnému spolužití národů, ale tentokrát se tak nestalo, vítězní národové Severní Amerika, Anglie, Francie, Itálie, Japonsko, přibravše jen v jistých záležitostech pět dalších menších států, mezi nimi i zástupce naši nové Československé republiky, vyjednávali s vyloučením států poražených mírové podmínky sami, aby pak je prostě poraženým diktovali a ku podepsání těchto donutili. A tak plynul čas v napjatém očekávání, kdy konečně budou mírové podmínky světu ohlášeny, neb všichni toto překvapení napjatě očekávali.
I v naší horské krajině ve zdejší farnosti, v nejbližší obci Labuticích, německá škola Schulverinen vystavena a zřízena a uměle na germanizování českých dítek udržována, se mění ve školu českou. Waverda, hrozný a žulový sloup němectva, který za obrovské platy zde německé násilí jak ve škole tak i v obci udržoval, složen ze svého úřadu jako správce školy, a jmenován prozatímním správcem české školy dosavadní učitel na Hrochově pan Břetislav Kudýn, rodák z Lešan u Prostějova, tak to hrozné strašidlo, které nás ustavičně strašilo jak budou Jednovští i Sukdolští pěkně německy se učiti po válce, zmizelo a německá přelejvárna, která měla za úkol jen zdejší obce pogermanizovat, přes noc stala se českou, zvláště když proveden soupis dítek a konstatováno, že ze všech 38 pouze 5 je německých, z nichž jedno správce školy Waverdy a 4 přistěhované rodiny z Deštné. Otrlý žulový sloup se zachvěl. Když dostal výzvu, aby nastoupil místo nové ve Čtyřiceti lánech u Svitav, ale neměl se k odchodu a kul a snoval ustavičně dále své pikle se svými pomocníky, až konečně učinilo presidium místodržitelství konec, pohrozivše dotyčnému germanizátoru suspensí, nenastoupí-li svého místa do 24 hodin, a to jedině pomohlo, a tak se žulový sloup (germánstva) v Labuticích svalil a dá Bůh, že se vícekrát už nepostaví.
Jako léta minulá konala se na květný pátek obvyklá první jarní pouť.
Lidu sešlo se hojnost, ale pracovníků bylo méně, nemohl se dostaviti ctitel přehorlivý p. rada a děkan z Konice, P. Antonín Zbořil, sklíčen hroznou bolestnou nemocí, která dosud ještě jej trýzní, takže musel svůj děkanský i farní úřad složiti a o výslužbu požádati, nemohl se dostaviti aby uctil bolestnou Máti zdejší a jí velkou mší sv. jako dosud oslavit. Vypomáhali jen nejbližší sousedé, stražiský p. farář Januštík, který měl velkou, brodečtí vel. páni a p. kaplan P. Antonín Marek z Konice, který měl slavnostní kázání.
Nastal velepamátný den 13. dubna 1919, rok po společně prohlášené deklaraci poslanců českých společně s jihoslovanskými, kterážto nemálo přispěla ku pozdějšímu prohlášení české samostatnosti a vymanění se z německého a habsburského-lotrinského područí, a tudíž ať trvá proklamovaná zásada mezi lidem slovanským a celými národy slovanskými „Věrnost za věrnost“, neboť tento společný postup nás osvobodil a on nás i dále v této zlaté svobodě udrží. Houževnatá vytrvalost poslanců českých a věrné spojenectví poslanců jihoslovanských s nadšeným vůdcem, knězem Dr. Kovaščem, v čele konaly divy a otřásaly den ze dne strašlivým německým blahem, který konečně musel dolů ke kapitulaci. Čechie vítězí viz slova:
Výročí 13. dubna (článek z novin)
Jsou okamžiky v dějinách národa na něž se nikdy nezapomíná a zapomenouti nemůže. Trnitou cestou kráčel náš národ k svému osvobození ze staletého jařma habsbursko-lotrinského. Na této cestě památným bodem byl a zůstane povždy den 13. dubna 1918. Tehdy proklamován v Praze památný příkaz česko-jihoslovanský: V ě r n o s t z a v ě r n o s t!
Jako jsme byli duchem a srdcem zajedno za hrůzovlády vojensko-absolutistické přes tři léta válečná a udržovali doma i za hranicemi bratrské styky s Jihoslovany, hned jsme osvědčili při zahájení říšské rady r. 1917 ve Vídni vzájemnost s Jihoslovany a podali 30. května památnou deklaraci, a stejně Jihoslované svou, v niž volali jsme společně po vybudování říše na základě federačním na zříceninách dualismu. A v duchu tom jsme vedli boj se společným nepřítelem, který ve své zaslepenosti a v důvěře ve válečné vítězství trval na své hegemonii a snil o konečné porobě naší. Nic nepomohlo, ani Wilsonovo poselství ze dne 8. ledna 1918. Události utužovali česko-jihoslovanský společný postup za samostatnost. Nejkrásnějším projevem této bratrské pospolitosti byla památná manifestace československého lidu v Praze dne 13. dubna 1918 za přítomnosti jihoslovanských zástupců, kdy promluvili naši poslanci, a za spisovatele Alois Jirásek, a stejně jihoslovanští zástupci, kteří prohlásili, že rukavici, kterou nám hodil zahraniční ministr hrabě Czernin, hodil také jim, a že vystupovati budeme jako celek česko-jihoslovanský navždy a nerozlučně. Prohlášena tehdy společná věrnost v bojích a utrpení, věrnost ve štěstí a radostech. A složili naši a jihoslovanští zástupci přísahu, že vytrváme, dokud nezvítězíme!
Druhého dne přišla zpráva, že císař přijal žádost Czerninovu za propuštěnou….
V duchu sebeurčení národů pracovali jsem dál, nedadouce se zříkati ani manifestem nového panovníka „Svým věrným národům“ ze dne 16. října 1918, a dočkali jsme se posléze 28. října prohlášení své samostatnosti, své republiky a podobně Jihoslované svého státu Srbsko-chorvatsko-slovinského.
Rozpadlo se Rakousko-Uhersko, poněvadž nedovedlo býti spravedlivým ke svým národům.
Celý československý národ radostně vzpomíná dnes výročí 13. dubna, prvního dne své republiky, kdy volně již může dýchati s bratry Jugoslávie. Poslední projevy české ze všech univerzitních, ženských, spisovatelských kruhů a zvláště Národního shromáždění, jsou nejlepším dokladem, že nezapomněli jsme na své jihoslovanské bratry ani nyní, kdy chvějíce se o osud svých bratří slovinských a o území při Adrii, zejména Podgorici, Terst, Rieku a ostrovy Dalmacké, o nichž se rozhoduje na mírové poradě v Paříži.
Nemohouc klidně věnovati se vybudování svého státu, dokud nejsou zaplašeny obavy jejich, apelují na dohodu Wilsona, aby skutkem se stalo sebeurčení národa jejich, aby nebyly roztrženy země jejich a životní zájmy jejich ohroženy. Dovolávají se svého práva a spravedlnosti, varujíce před italským imperialismem, jenž znemožní přátelské spolužití obou států na radost společných nepřátel. Naši zástupci pařížští, ač hájiti musí celistvost českých zemí proti Němcům a bohužel též proti Polákům, pokud jde zvláště o Těšínsko, vykonali co mohli na prospěch jihoslovanských bratří. Jsme s Jihoslovany bohužel slabí proti mocnějším a rozhodujícím státům a tak dovoláváme se v poslední chvíli svého práva bez křivdění jiným. Těžký je porod pařížské mírové konference, kdy Wilson znova vystupuje důrazně pro mír na základě svých památných 14 bodů. Do poslední chvilky očekáváme s bratry Jihoslovany, že nebude na nás pácháno nové násilí, jež by dvojnásob bolelo.
Věříme, že nemožno jen tak beze všeho zničit, co tisíciletí vytvořilo, co uznávali i jiní, zejména sám Napoleon, jenž vytvořil Iritrii od Běláku a Sávy do Kotoru. Tehdy slovinština ožila ve škole a úřadě. Tím ranou do srdce bylo by pro Slovince rozdělení země jejich a odtržení od sjednoceného království Srbů, Charvátů a Slovenců. Proto ono krajní úsilí Jihoslovanů, aby zažehnáno bylo nebezpečí a zachráněno bylo svoje, jak psal r. 1842 Vraz : „Da nam ono nepogine, što je naše od marine!“ Sílí nás a stejně bratry Jihoslovany vědomí, že právo nakonec přece zvítězí, jak to napsal Karel Havlíček: „Vytrvalost slovanská a poctivá naše demokracie, která nikomu nebéře, nýbrž spravedlivá je ke všem, musí přece zvítězit!", a v tomto duchu slovanského bratrství, jež vyvěrá v nejušlechtilejší příkaz a přísahu „Věrnost za věrnost“, budeme dále pracovat, nedadouce se ni žádnými neúspěchy a nepřízní doby zviklat!
Než radostné chvíle a dny v nové republice často zkalily se různými až hrůzostrašnými událostmi, jež byly jen zfanatizovanými nerozvážlivci zosnovány a které mladičkému státu, nemajíce ještě ani vyokrouhlených hranic, zasadily novou ránu, kterou nelze tak snadno zaceliti. Bylo to v předvečer slavnosti svatojánské, kterýžto den tisíce poutníků ze všech českomoravských, slezských i slovenských krajů se shromažďovalo ve zlaté matičce Praze, nejen aby si vykonali u hrobu sv. Jana Nepomuckého svou pobožnost, nýbrž aby také načerpali ve zlatém hlavním městě národní síly a nadšení k novým těžkým národnostním bojům; a tu se stalo něco tak hrozného, co nevymizí z mysli katolického lidu. V předvečer konal se na Staroměstském náměstí tábor lidu, na něm mluvil sám ministr spravedlnosti Dr. Soukup, za Prostějov volený demokratický poslanec Bechyně, v tom zazněl zvon na týnském kostele ohlašující klekání, rozvášněnci někteří domnívali se, že schůze tímto způsobem má býti rušena, vnikli do chrámu, týrali kněze i kostelníka, pustošili chrám a jen s námahou podařilo se zachrániti Nejsvětější Svátost od nejhroznějšího zneuctění. Pak táhla rota na most Karlův k soše sv. Jana Nepomuckého, kde konal hlouček Slováků svoji poutní pobožnost a chystali se sochu za hrozného lání a hulákání svrhnouti do hluboké Vltavy a jen jistým legionářům se podařilo (Novák z Ameriky), že socha dosud byla uchráněna. Netoliko z Prahy docházejí tak žalostné zprávy, i na Moravě děje se něco podobné u obce Kožušan blíže Olomouce, kdesi na rozcestí povalena a na sta kusů rozbita socha sv. Jana.
Proti přízním katolického náboženství pracováno stále pilně a účinně. Národní politika píše o uzákonění tak zvaného civilního sňatku následující: „Když po řečech socialisty Bartoška, lidovce Lipara (katol. kněz) a sociálního demokrata Austa za stálého mnohdy hlučného rozporu a vášnivých sporů, po zevrubném polemickém doslovu referentově a po svízelném hlasování předseda vyhlásil, že zákon je schválen, propuklo Národní shromáždění kromě lidovců-katolíků v nadšený potlesk. Pro zavedení fakultativního sňatku (církevního nebo občanského) hlasovala celá sněmovna rovněž pro ustanovení, aby toto zavedení vztahovalo se i na Slovensko. Rozluka manželství a všechna s ním související ustanovení odhlasovány stranami socialistickými, agrární, demokratickou a pokrokovou i Slovenskou. Klub lidové strany a národní strany Slovenské hlasoval důsledně proti! Tak se od začátku důsledně pracuje na potírání ducha katolicizmu. Katolíky čekají časy nových zápasů.
Zdá se, že konečně hrozný zápas světový bude záhy ukončen, neboť smlouva mírová hlavním viníkům a stálým prodlužovatelům války konečně ve Versailles německým delegátům předložena. Reuterova zpravodajská kancelář pařížská o tom poznamenává: Smlouva sama o sobě netvoří ještě definitivní dokument, na němž by byla založena obnova světa po válce, nýbrž směřuje jen k tomu vyložiti podmínky, za kterých výhradně sjednají spojenci a přidružené mocnosti mír s Německem. Podmínky nelze zde vypisovati a nacházejí se na konci této knihy vytištěny v černém českém časopisu Národní politice ze dne 8. května t. r. Též i Rakousku dány zhruba první podmínky mírové znějící následovně:
Rakousko vzdá se úmyslu připojiti se k Německu.
Vstoupí do finanční a hospodářské federace.
Zaplatí značné odškodné ve zlatě.
Vezme na sebe přiměřenou část válečných půjček.
V západních Uhrách připustí hlasování lidu.
Uzná hranice, kterými německé kraje v českých zemích, jižních Tyrolích, Korutanech, ve Štýrsku, se odtrhují od německého Rakouska.
Úprava vnitřních poměrů dle přání dohody.
Jak Německo, tak i Rakousko, usneslo se tyto kruté mírové podmínky nepodepsati.
Mezi tím, co se pilně jedná o uzavření míru, vnikají sveřepí Maďaři, nemajíce dosti na minulém krveprolévání, do našeho Slovenska a řádí tam jak jen dovedou asiatští pohanští divoši. Naši legionáři těžce toho pikají, kteří jen padli v zajetí do rukou, trýzněni jsou nejhroznějším způsobem, věšení, křižování, na vrata přibíjení, Slováci od 18 do 45 let do maďarských řad nuceni, obce pleněny, obydlí drancována, co kde se dá odváženo, mnohé obce zapáleny. Nové hrůzy nám nastávají. Kdo ví, co nám přinesou za zprávy dny nejbližší doby.
Za těchto celkem trudných časů a omezené svobody církevní konána letos vizitace kostela a zkouška dítek z náboženství v úterý svatodušní, poněvadž obyčejný den konati ji nelze, aby nebylo normální vyučování zkráceno. Časy budoucí nezdají se býti pro nás dobré katolické křesťany příliš slibné.
V republice všecko nové, i zaveden nový volební řád, domnívám se, že v brzkých letech bude se jmenovati opravdu příkladný neřád; zaveden nový způsob volení, aby všechny strany byly poměrně zastoupeny; zatím však se ukázalo, že největší výhodu má míti sociální demokracie za tak zvaných vázaných listin a také toho dosáhli. V obci vyznamenali se obzvláště tři rudí od paty až do hlavy s generálem v čele Hubertem Grmelou, který chtěl být za každou cenu velmi dobře placeným starostou v Sukdole, jeho bratři byli Josef Klíč, hostinský v Jednově, kde se všechny proticírkevní, protináboženské a protikněžské schůzky odbývaly. Dále Vincenc Krejčíř, kovářský mistr v Sukdole, Rudolf Jelínek, stolař tamtéž. Všichni čtyři celou noc před volbami chodili od stavení ke stavení a přemlouvali a odebírali volební a kandidátní listiny. Byly tři strany - sociálně demokratická čili beznáboženská, pak lidová či katolická, a agrární rolnická, o které nevíme jasně, jaká by byla, ale myslíme, že spíše by se podle zakladatele a vůdce klonila ke straně kladných demokratů. Volby provedeny 15. června s následujícím výsledkem: sociální demokracie 252 hlasů, lidová či náboženská 169 hlasů a rolnická či agrární 71 hlas, všechny kandidátní listiny jsou na konci v této pamětní knize pro budoucí časy k nahlédnutí uloženy. Starostou po dlouhých nesnázích zvolen Vincenc Krejčíř, který také moc svou proti straně lidové náležitě se uplatniti snažil; mohl by o té věci mnoho vykládati zdejší farář a s ním dlouholetý bubeník a obecní sluha Vincenc Krejsa, a mnozí jiní, kteří věrně státi zůstali při straně lidové.
Mírová smlouva s Německem byla dne 28. června 1919 a sice o 3 hod. odpoledne podepsána, nejprve podepsali Němci, pak americký president Wilson, po něm Angličané a pak Francouzi, Čínská delegace oznámila, že nepodepíše a příčiny sdělí až večer; tak Němci konečně přijali kruté podmínky mírové, kterým se tolik vzpírali.
Úroda celkem vzato letos je lepší nežli prostřední, skoro bychom řekli, že mnohem lepší než léta minulá; však toho též potřeba, aby drahota všech domácích potřeb trošku polevila. Žito je ve slámě přiměřeně dlouhé, na klas bohaté, a dosti sype, rovněž tak ječmen a oves; počasí, ač velmi chladné, prodloužilo čas žní o celý měsíc, nicméně připustilo, že úroda se dostala dosti příznivě a za sucha pod střechu. Pšenice byla poněkud vadnější, bylo slyšeti stálé nářky na velkou snětivost, nicméně však sypala dosti. Též i zemáků se dosti udařilo, ale bylo je třeba dobývati za dosti citelné zimy. Poněvadž následkem stále trvajícího chladného počasí opozdily se značně veškeré žňové práce a vybírání zemáků, opozdily se rovněž i práce podzimní, hlavně setí ozimu, a mnohým se přihodilo, že pole již připravené k setí zamrzlo a nemohlo býti oseto.
Poutě začaly jako obyčejně 2/7 a byl první den poutní všem milým překvapením. Kostel od skorého rána byl téměř přeplněn, poutníci cizinci jen, jen se hrnuli. Velkolepá byla návštěva příští neděli o Velké pouti; prostranství před kostelem se jen hemžilo, bylo zde asi 30 průvodů; a tak domněnka, že v republice pouti musí nutně zahynouti a přestati, ba naopak se zdálo, že příliv poutníků proti letům minulým byl hodně větší; zvláště pak bylo pozorovati o tomto dni, jakož i o všech dnech poutních následujících, veliký počet mužů, kteří se jednak z bojišť, jednak též i z nepřátelského zajetí, domů navrátili.
Po prázdninách po ukončení žňových polních prací počalo vyučování na všech školách; na některých nastaly změny; vůbec učitelstvo k náboženství se chová úplně apaticky, lhostejně; v kostele marně byste pátrali po nějakém učiteli mimo varhaníky a i ten dle dřívějších časů ve své horlivosti značně ochabl.
V Sukdole ponechána při první třídě zřízená paralelka a dosazen sem jakýsi mladíček. Teprve z ústavu vyšlý ze Slovácka pocházející a odpadlík; jméno jeho přesně neznáme, z toho tedy dosti je patrno, jak v úzkém styku fara s učitelstvem je. Z jednovské školy odešel dlouholetý a zde oblíbený pan učitel Konrád Sedláček na měšťanku do Olomouce, odkud záhy byl jmenován ředitelem pomocné školy pro slabomyslné, opuštěné a zanedbané dítky. Na místo jeho přišel do Jednova jakýsi Karel Vojta, odpadlík. Učitelstvo přestalo se před i po vyučování modliti, což mělo za následek velikou nespokojenost mezi občanstvem dobrého katolického smýšlení. Rozvířil se boj mezi početnými matkami a občany smýšlení katolického a proti nepřátelskému učitelstvu, a to do té míry, že spor teprve ukončen až u politického úřadu v Litovli. Zatím jeden odpadlík jednovský odešel na jaře v roce 1920 a vyučování vedou střídavě síly učitelské ze Stražiska, kteréžto dítky chválí, ježto jim nebrání před a po vyučování se pomodliti. I malé i nevinné dítky musí cítiti toho proticírkevního a protináboženského ducha, jenž ihned od prvního začátku osvobození naší milé domoviny ze jha starorakouského dnes všemi kraji vane.
Venkovští učitelé v Hrochově, v Lipové a v Seči zachovávají ku spokojenosti všeho obyvatelstva dřívější obvyklý ráz školní, také u obyvatelstva požívají daleko větší vážnosti.
Den převratu a osvobození jako všeobecný národní svátek oslaven ve chrámě slavnými službami Božími jako roku minulého, a budiž Bohu dík, že farníci i spolky všechny této slavnosti církevní v počtu hojném se zúčastnili.
Rok během obvyklým běžel ku konci a tu třeba poznamenati, že letošní roráty až na první a poslední byly tiché bez varhan, ježto venkovskému varhaníkovi z Hrochova přece jen cesta skoro ráno z velkého kopce a za náledí byla obtížnou, jinak ale o svátcích vánočních pilně na varhany hrával, a o jitřní a velké mši sv. vypomohl a krásnými nově nacvičenými koledami ku zvýšení pobožnosti přispěl obzvláštní ochotou p. řídící učitel Emanuel Grepl ze Seče se svým nacvičeným sborem zpěváků.
>>>
Přejít na další kapitolu kroniky:
Kronika 1920
Zima letos byla celkem mírná, začátkem ledna trvaly vánice s prudkými větry, ale pak se utišily a koncem ledna a v únoru byly již jen mírné mrazíky. Vojíni nadále se postupně vraceli domů i z ruského zajetí, radostí se plnily rodiny a domácnosti. Někteří se vrátili zocelení ve svém náboženském přesvědčení, jiní opětně se svrhli a přešli do soc. demokracie, která ďábelsky vždy ukládala o katolickou církev a její přívržence, proto ani není divu, že advokát Dr. Bouček vydal návrh, aby svoboda kněží kazatelů byla omezena, což je unikum na světě, zákon kazatelský byl usnesen a vyhlášen 19. února 1919. A z toho všeho zjevno, že katolické církvi nastává nová doba, nový boj ji čeká, nové pronásledování, nové soužení a nové utrpení.
Celý svět napjatě čeká kdy definitivně začne se jednati o míru. Přijíždí do Evropy zástupce zámořského světa, mocné severní Ameriky, president Wilson, a nese světu nové poselství, kde předkládá všem národů čtrnáct mírových podmínek, o nichž se domnívá, že přinésti mohou světu opravdový mír a pokoj, jestliže jednotlivé státy svůj vnitřní život na nich založí. Viz tyto podmínky, jak byly prohlášeny na kongresu Americkém dne 8. ledna 1918.
Wilsonovy podmínky míru.
Stále přetřásaných 14 podmínek míru, které prezident Wilson jménem národa 8. ledna 1918 na kongresu jako program světového míru ve svém poselství ohlásil, zní:
1. Veřejné jednání o smlouvách mírových.
2. Svoboda plavby na moři.
3. Odstranění všech hospodářských mezníků.
4. Odstranění zbrojení.
5. Nestranné uspořádání všech koloniálních požadavků.
6. Vyklizení veškerého ruského území.
7. Vyklizení a obnovení Belgie bez újmy její suverenity.
8. Osvobození francouzkého území a obnova obsazených částí. Bezpráví z roku 1871 v otázce Alsasko-Lotrinské musí býti odčiněno.
9. Úprava hranic Itálie musí býti převzata dle jasně prokazatelných národnostních linií.
10. Národům Rakousko-Uherska, jichž místo mezi národy, které viděti chráněné a zajištěné, musí býti poskytnuta první příležitost k autonomnímu vývoji.
11. Rumunsko, Srbsko a Černá Hora musejí opět býti vyklizeny a obnoveny. Volný přístup k moři Srbsku.
12. Udržení turecké části nynější osmanské říše. Naproti tomu autonomie pro ostatní národnosti po tureckým panstvím. Svobodný průjezd Dardanelami.
13. Utvoření neodvislého Polského státu, který zabírá všechno území obydlené Poláky.
14. Vytvoření všeobecného svazu národů.
Jednání o mír začalo; jen trochu odchylně jak doma bylo obyčejem, že se sešli vítězové i poražení a vzájemně se shodli na pevných podmínkách, které pak z obou stran jsouce prozkoumány, společně byly podepsány a tvořili tak opětně na čas jakousi základnu k pokojnému spolužití národů, ale tentokrát se tak nestalo, vítězní národové Severní Amerika, Anglie, Francie, Itálie, Japonsko, přibravše jen v jistých záležitostech pět dalších menších států, mezi nimi i zástupce naši nové Československé republiky, vyjednávali s vyloučením států poražených mírové podmínky sami, aby pak je prostě poraženým diktovali a ku podepsání těchto donutili. A tak plynul čas v napjatém očekávání, kdy konečně budou mírové podmínky světu ohlášeny, neb všichni toto překvapení napjatě očekávali.
I v naší horské krajině ve zdejší farnosti, v nejbližší obci Labuticích, německá škola Schulverinen vystavena a zřízena a uměle na germanizování českých dítek udržována, se mění ve školu českou. Waverda, hrozný a žulový sloup němectva, který za obrovské platy zde německé násilí jak ve škole tak i v obci udržoval, složen ze svého úřadu jako správce školy, a jmenován prozatímním správcem české školy dosavadní učitel na Hrochově pan Břetislav Kudýn, rodák z Lešan u Prostějova, tak to hrozné strašidlo, které nás ustavičně strašilo jak budou Jednovští i Sukdolští pěkně německy se učiti po válce, zmizelo a německá přelejvárna, která měla za úkol jen zdejší obce pogermanizovat, přes noc stala se českou, zvláště když proveden soupis dítek a konstatováno, že ze všech 38 pouze 5 je německých, z nichž jedno správce školy Waverdy a 4 přistěhované rodiny z Deštné. Otrlý žulový sloup se zachvěl. Když dostal výzvu, aby nastoupil místo nové ve Čtyřiceti lánech u Svitav, ale neměl se k odchodu a kul a snoval ustavičně dále své pikle se svými pomocníky, až konečně učinilo presidium místodržitelství konec, pohrozivše dotyčnému germanizátoru suspensí, nenastoupí-li svého místa do 24 hodin, a to jedině pomohlo, a tak se žulový sloup (germánstva) v Labuticích svalil a dá Bůh, že se vícekrát už nepostaví.
Jako léta minulá konala se na květný pátek obvyklá první jarní pouť.
Lidu sešlo se hojnost, ale pracovníků bylo méně, nemohl se dostaviti ctitel přehorlivý p. rada a děkan z Konice, P. Antonín Zbořil, sklíčen hroznou bolestnou nemocí, která dosud ještě jej trýzní, takže musel svůj děkanský i farní úřad složiti a o výslužbu požádati, nemohl se dostaviti aby uctil bolestnou Máti zdejší a jí velkou mší sv. jako dosud oslavit. Vypomáhali jen nejbližší sousedé, stražiský p. farář Januštík, který měl velkou, brodečtí vel. páni a p. kaplan P. Antonín Marek z Konice, který měl slavnostní kázání.
Nastal velepamátný den 13. dubna 1919, rok po společně prohlášené deklaraci poslanců českých společně s jihoslovanskými, kterážto nemálo přispěla ku pozdějšímu prohlášení české samostatnosti a vymanění se z německého a habsburského-lotrinského područí, a tudíž ať trvá proklamovaná zásada mezi lidem slovanským a celými národy slovanskými „Věrnost za věrnost“, neboť tento společný postup nás osvobodil a on nás i dále v této zlaté svobodě udrží. Houževnatá vytrvalost poslanců českých a věrné spojenectví poslanců jihoslovanských s nadšeným vůdcem, knězem Dr. Kovaščem, v čele konaly divy a otřásaly den ze dne strašlivým německým blahem, který konečně musel dolů ke kapitulaci. Čechie vítězí viz slova:
Výročí 13. dubna (článek z novin)
Jsou okamžiky v dějinách národa na něž se nikdy nezapomíná a zapomenouti nemůže. Trnitou cestou kráčel náš národ k svému osvobození ze staletého jařma habsbursko-lotrinského. Na této cestě památným bodem byl a zůstane povždy den 13. dubna 1918. Tehdy proklamován v Praze památný příkaz česko-jihoslovanský: V ě r n o s t z a v ě r n o s t!
Jako jsme byli duchem a srdcem zajedno za hrůzovlády vojensko-absolutistické přes tři léta válečná a udržovali doma i za hranicemi bratrské styky s Jihoslovany, hned jsme osvědčili při zahájení říšské rady r. 1917 ve Vídni vzájemnost s Jihoslovany a podali 30. května památnou deklaraci, a stejně Jihoslované svou, v niž volali jsme společně po vybudování říše na základě federačním na zříceninách dualismu. A v duchu tom jsme vedli boj se společným nepřítelem, který ve své zaslepenosti a v důvěře ve válečné vítězství trval na své hegemonii a snil o konečné porobě naší. Nic nepomohlo, ani Wilsonovo poselství ze dne 8. ledna 1918. Události utužovali česko-jihoslovanský společný postup za samostatnost. Nejkrásnějším projevem této bratrské pospolitosti byla památná manifestace československého lidu v Praze dne 13. dubna 1918 za přítomnosti jihoslovanských zástupců, kdy promluvili naši poslanci, a za spisovatele Alois Jirásek, a stejně jihoslovanští zástupci, kteří prohlásili, že rukavici, kterou nám hodil zahraniční ministr hrabě Czernin, hodil také jim, a že vystupovati budeme jako celek česko-jihoslovanský navždy a nerozlučně. Prohlášena tehdy společná věrnost v bojích a utrpení, věrnost ve štěstí a radostech. A složili naši a jihoslovanští zástupci přísahu, že vytrváme, dokud nezvítězíme!
Druhého dne přišla zpráva, že císař přijal žádost Czerninovu za propuštěnou….
V duchu sebeurčení národů pracovali jsem dál, nedadouce se zříkati ani manifestem nového panovníka „Svým věrným národům“ ze dne 16. října 1918, a dočkali jsme se posléze 28. října prohlášení své samostatnosti, své republiky a podobně Jihoslované svého státu Srbsko-chorvatsko-slovinského.
Rozpadlo se Rakousko-Uhersko, poněvadž nedovedlo býti spravedlivým ke svým národům.
Celý československý národ radostně vzpomíná dnes výročí 13. dubna, prvního dne své republiky, kdy volně již může dýchati s bratry Jugoslávie. Poslední projevy české ze všech univerzitních, ženských, spisovatelských kruhů a zvláště Národního shromáždění, jsou nejlepším dokladem, že nezapomněli jsme na své jihoslovanské bratry ani nyní, kdy chvějíce se o osud svých bratří slovinských a o území při Adrii, zejména Podgorici, Terst, Rieku a ostrovy Dalmacké, o nichž se rozhoduje na mírové poradě v Paříži.
Nemohouc klidně věnovati se vybudování svého státu, dokud nejsou zaplašeny obavy jejich, apelují na dohodu Wilsona, aby skutkem se stalo sebeurčení národa jejich, aby nebyly roztrženy země jejich a životní zájmy jejich ohroženy. Dovolávají se svého práva a spravedlnosti, varujíce před italským imperialismem, jenž znemožní přátelské spolužití obou států na radost společných nepřátel. Naši zástupci pařížští, ač hájiti musí celistvost českých zemí proti Němcům a bohužel též proti Polákům, pokud jde zvláště o Těšínsko, vykonali co mohli na prospěch jihoslovanských bratří. Jsme s Jihoslovany bohužel slabí proti mocnějším a rozhodujícím státům a tak dovoláváme se v poslední chvíli svého práva bez křivdění jiným. Těžký je porod pařížské mírové konference, kdy Wilson znova vystupuje důrazně pro mír na základě svých památných 14 bodů. Do poslední chvilky očekáváme s bratry Jihoslovany, že nebude na nás pácháno nové násilí, jež by dvojnásob bolelo.
Věříme, že nemožno jen tak beze všeho zničit, co tisíciletí vytvořilo, co uznávali i jiní, zejména sám Napoleon, jenž vytvořil Iritrii od Běláku a Sávy do Kotoru. Tehdy slovinština ožila ve škole a úřadě. Tím ranou do srdce bylo by pro Slovince rozdělení země jejich a odtržení od sjednoceného království Srbů, Charvátů a Slovenců. Proto ono krajní úsilí Jihoslovanů, aby zažehnáno bylo nebezpečí a zachráněno bylo svoje, jak psal r. 1842 Vraz : „Da nam ono nepogine, što je naše od marine!“ Sílí nás a stejně bratry Jihoslovany vědomí, že právo nakonec přece zvítězí, jak to napsal Karel Havlíček: „Vytrvalost slovanská a poctivá naše demokracie, která nikomu nebéře, nýbrž spravedlivá je ke všem, musí přece zvítězit!", a v tomto duchu slovanského bratrství, jež vyvěrá v nejušlechtilejší příkaz a přísahu „Věrnost za věrnost“, budeme dále pracovat, nedadouce se ni žádnými neúspěchy a nepřízní doby zviklat!
Než radostné chvíle a dny v nové republice často zkalily se různými až hrůzostrašnými událostmi, jež byly jen zfanatizovanými nerozvážlivci zosnovány a které mladičkému státu, nemajíce ještě ani vyokrouhlených hranic, zasadily novou ránu, kterou nelze tak snadno zaceliti. Bylo to v předvečer slavnosti svatojánské, kterýžto den tisíce poutníků ze všech českomoravských, slezských i slovenských krajů se shromažďovalo ve zlaté matičce Praze, nejen aby si vykonali u hrobu sv. Jana Nepomuckého svou pobožnost, nýbrž aby také načerpali ve zlatém hlavním městě národní síly a nadšení k novým těžkým národnostním bojům; a tu se stalo něco tak hrozného, co nevymizí z mysli katolického lidu. V předvečer konal se na Staroměstském náměstí tábor lidu, na něm mluvil sám ministr spravedlnosti Dr. Soukup, za Prostějov volený demokratický poslanec Bechyně, v tom zazněl zvon na týnském kostele ohlašující klekání, rozvášněnci někteří domnívali se, že schůze tímto způsobem má býti rušena, vnikli do chrámu, týrali kněze i kostelníka, pustošili chrám a jen s námahou podařilo se zachrániti Nejsvětější Svátost od nejhroznějšího zneuctění. Pak táhla rota na most Karlův k soše sv. Jana Nepomuckého, kde konal hlouček Slováků svoji poutní pobožnost a chystali se sochu za hrozného lání a hulákání svrhnouti do hluboké Vltavy a jen jistým legionářům se podařilo (Novák z Ameriky), že socha dosud byla uchráněna. Netoliko z Prahy docházejí tak žalostné zprávy, i na Moravě děje se něco podobné u obce Kožušan blíže Olomouce, kdesi na rozcestí povalena a na sta kusů rozbita socha sv. Jana.
Proti přízním katolického náboženství pracováno stále pilně a účinně. Národní politika píše o uzákonění tak zvaného civilního sňatku následující: „Když po řečech socialisty Bartoška, lidovce Lipara (katol. kněz) a sociálního demokrata Austa za stálého mnohdy hlučného rozporu a vášnivých sporů, po zevrubném polemickém doslovu referentově a po svízelném hlasování předseda vyhlásil, že zákon je schválen, propuklo Národní shromáždění kromě lidovců-katolíků v nadšený potlesk. Pro zavedení fakultativního sňatku (církevního nebo občanského) hlasovala celá sněmovna rovněž pro ustanovení, aby toto zavedení vztahovalo se i na Slovensko. Rozluka manželství a všechna s ním související ustanovení odhlasovány stranami socialistickými, agrární, demokratickou a pokrokovou i Slovenskou. Klub lidové strany a národní strany Slovenské hlasoval důsledně proti! Tak se od začátku důsledně pracuje na potírání ducha katolicizmu. Katolíky čekají časy nových zápasů.
Zdá se, že konečně hrozný zápas světový bude záhy ukončen, neboť smlouva mírová hlavním viníkům a stálým prodlužovatelům války konečně ve Versailles německým delegátům předložena. Reuterova zpravodajská kancelář pařížská o tom poznamenává: Smlouva sama o sobě netvoří ještě definitivní dokument, na němž by byla založena obnova světa po válce, nýbrž směřuje jen k tomu vyložiti podmínky, za kterých výhradně sjednají spojenci a přidružené mocnosti mír s Německem. Podmínky nelze zde vypisovati a nacházejí se na konci této knihy vytištěny v černém českém časopisu Národní politice ze dne 8. května t. r. Též i Rakousku dány zhruba první podmínky mírové znějící následovně:
Rakousko vzdá se úmyslu připojiti se k Německu.
Vstoupí do finanční a hospodářské federace.
Zaplatí značné odškodné ve zlatě.
Vezme na sebe přiměřenou část válečných půjček.
V západních Uhrách připustí hlasování lidu.
Uzná hranice, kterými německé kraje v českých zemích, jižních Tyrolích, Korutanech, ve Štýrsku, se odtrhují od německého Rakouska.
Úprava vnitřních poměrů dle přání dohody.
Jak Německo, tak i Rakousko, usneslo se tyto kruté mírové podmínky nepodepsati.
Mezi tím, co se pilně jedná o uzavření míru, vnikají sveřepí Maďaři, nemajíce dosti na minulém krveprolévání, do našeho Slovenska a řádí tam jak jen dovedou asiatští pohanští divoši. Naši legionáři těžce toho pikají, kteří jen padli v zajetí do rukou, trýzněni jsou nejhroznějším způsobem, věšení, křižování, na vrata přibíjení, Slováci od 18 do 45 let do maďarských řad nuceni, obce pleněny, obydlí drancována, co kde se dá odváženo, mnohé obce zapáleny. Nové hrůzy nám nastávají. Kdo ví, co nám přinesou za zprávy dny nejbližší doby.
Za těchto celkem trudných časů a omezené svobody církevní konána letos vizitace kostela a zkouška dítek z náboženství v úterý svatodušní, poněvadž obyčejný den konati ji nelze, aby nebylo normální vyučování zkráceno. Časy budoucí nezdají se býti pro nás dobré katolické křesťany příliš slibné.
V republice všecko nové, i zaveden nový volební řád, domnívám se, že v brzkých letech bude se jmenovati opravdu příkladný neřád; zaveden nový způsob volení, aby všechny strany byly poměrně zastoupeny; zatím však se ukázalo, že největší výhodu má míti sociální demokracie za tak zvaných vázaných listin a také toho dosáhli. V obci vyznamenali se obzvláště tři rudí od paty až do hlavy s generálem v čele Hubertem Grmelou, který chtěl být za každou cenu velmi dobře placeným starostou v Sukdole, jeho bratři byli Josef Klíč, hostinský v Jednově, kde se všechny proticírkevní, protináboženské a protikněžské schůzky odbývaly. Dále Vincenc Krejčíř, kovářský mistr v Sukdole, Rudolf Jelínek, stolař tamtéž. Všichni čtyři celou noc před volbami chodili od stavení ke stavení a přemlouvali a odebírali volební a kandidátní listiny. Byly tři strany - sociálně demokratická čili beznáboženská, pak lidová či katolická, a agrární rolnická, o které nevíme jasně, jaká by byla, ale myslíme, že spíše by se podle zakladatele a vůdce klonila ke straně kladných demokratů. Volby provedeny 15. června s následujícím výsledkem: sociální demokracie 252 hlasů, lidová či náboženská 169 hlasů a rolnická či agrární 71 hlas, všechny kandidátní listiny jsou na konci v této pamětní knize pro budoucí časy k nahlédnutí uloženy. Starostou po dlouhých nesnázích zvolen Vincenc Krejčíř, který také moc svou proti straně lidové náležitě se uplatniti snažil; mohl by o té věci mnoho vykládati zdejší farář a s ním dlouholetý bubeník a obecní sluha Vincenc Krejsa, a mnozí jiní, kteří věrně státi zůstali při straně lidové.
Mírová smlouva s Německem byla dne 28. června 1919 a sice o 3 hod. odpoledne podepsána, nejprve podepsali Němci, pak americký president Wilson, po něm Angličané a pak Francouzi, Čínská delegace oznámila, že nepodepíše a příčiny sdělí až večer; tak Němci konečně přijali kruté podmínky mírové, kterým se tolik vzpírali.
Úroda celkem vzato letos je lepší nežli prostřední, skoro bychom řekli, že mnohem lepší než léta minulá; však toho též potřeba, aby drahota všech domácích potřeb trošku polevila. Žito je ve slámě přiměřeně dlouhé, na klas bohaté, a dosti sype, rovněž tak ječmen a oves; počasí, ač velmi chladné, prodloužilo čas žní o celý měsíc, nicméně připustilo, že úroda se dostala dosti příznivě a za sucha pod střechu. Pšenice byla poněkud vadnější, bylo slyšeti stálé nářky na velkou snětivost, nicméně však sypala dosti. Též i zemáků se dosti udařilo, ale bylo je třeba dobývati za dosti citelné zimy. Poněvadž následkem stále trvajícího chladného počasí opozdily se značně veškeré žňové práce a vybírání zemáků, opozdily se rovněž i práce podzimní, hlavně setí ozimu, a mnohým se přihodilo, že pole již připravené k setí zamrzlo a nemohlo býti oseto.
Poutě začaly jako obyčejně 2/7 a byl první den poutní všem milým překvapením. Kostel od skorého rána byl téměř přeplněn, poutníci cizinci jen, jen se hrnuli. Velkolepá byla návštěva příští neděli o Velké pouti; prostranství před kostelem se jen hemžilo, bylo zde asi 30 průvodů; a tak domněnka, že v republice pouti musí nutně zahynouti a přestati, ba naopak se zdálo, že příliv poutníků proti letům minulým byl hodně větší; zvláště pak bylo pozorovati o tomto dni, jakož i o všech dnech poutních následujících, veliký počet mužů, kteří se jednak z bojišť, jednak též i z nepřátelského zajetí, domů navrátili.
Po prázdninách po ukončení žňových polních prací počalo vyučování na všech školách; na některých nastaly změny; vůbec učitelstvo k náboženství se chová úplně apaticky, lhostejně; v kostele marně byste pátrali po nějakém učiteli mimo varhaníky a i ten dle dřívějších časů ve své horlivosti značně ochabl.
V Sukdole ponechána při první třídě zřízená paralelka a dosazen sem jakýsi mladíček. Teprve z ústavu vyšlý ze Slovácka pocházející a odpadlík; jméno jeho přesně neznáme, z toho tedy dosti je patrno, jak v úzkém styku fara s učitelstvem je. Z jednovské školy odešel dlouholetý a zde oblíbený pan učitel Konrád Sedláček na měšťanku do Olomouce, odkud záhy byl jmenován ředitelem pomocné školy pro slabomyslné, opuštěné a zanedbané dítky. Na místo jeho přišel do Jednova jakýsi Karel Vojta, odpadlík. Učitelstvo přestalo se před i po vyučování modliti, což mělo za následek velikou nespokojenost mezi občanstvem dobrého katolického smýšlení. Rozvířil se boj mezi početnými matkami a občany smýšlení katolického a proti nepřátelskému učitelstvu, a to do té míry, že spor teprve ukončen až u politického úřadu v Litovli. Zatím jeden odpadlík jednovský odešel na jaře v roce 1920 a vyučování vedou střídavě síly učitelské ze Stražiska, kteréžto dítky chválí, ježto jim nebrání před a po vyučování se pomodliti. I malé i nevinné dítky musí cítiti toho proticírkevního a protináboženského ducha, jenž ihned od prvního začátku osvobození naší milé domoviny ze jha starorakouského dnes všemi kraji vane.
Venkovští učitelé v Hrochově, v Lipové a v Seči zachovávají ku spokojenosti všeho obyvatelstva dřívější obvyklý ráz školní, také u obyvatelstva požívají daleko větší vážnosti.
Den převratu a osvobození jako všeobecný národní svátek oslaven ve chrámě slavnými službami Božími jako roku minulého, a budiž Bohu dík, že farníci i spolky všechny této slavnosti církevní v počtu hojném se zúčastnili.
Rok během obvyklým běžel ku konci a tu třeba poznamenati, že letošní roráty až na první a poslední byly tiché bez varhan, ježto venkovskému varhaníkovi z Hrochova přece jen cesta skoro ráno z velkého kopce a za náledí byla obtížnou, jinak ale o svátcích vánočních pilně na varhany hrával, a o jitřní a velké mši sv. vypomohl a krásnými nově nacvičenými koledami ku zvýšení pobožnosti přispěl obzvláštní ochotou p. řídící učitel Emanuel Grepl ze Seče se svým nacvičeným sborem zpěváků.
>>>
Přejít na další kapitolu kroniky:
Kronika 1920